„Projekt dlouhověkosti při hledání odpovědi na otázku kdo se dožije nejvyššího věku a proč vychází z jedné z nejznámějších studií v oblasti psychologie. Tato odpověď vás překvapí. Je to velmi důležitá a vzrušující kniha.“
- těmito slovy Malcolma Gladwella, newyorského autora bestsellerů využívajícího ve své tvobě poznatky psychologie a sociologie, se na přední straně obalu prezentuje nová kniha The Longevity Project: Surprising Discoveries for Health and Long Life from the Landmark Eight-Decade Study (Projekt dlouhověkosti: Překvapivá odhalení pro zdraví a dlouhý život z významné, osmdesát let trvající studie). Už samotný názov publikace naznačuje, že první poznatky, které umožnily autorům - psychologům Howardovi S. Friedmanovi z University of California a Leslie R. Martinové z kalifornské La Sierra University - publikaci napsat, se „narodily“ dřív, než oni sami.

V roce 1921 známý psycholog ze Stanford University Lewis Terman začal s rozsáhlým výzkumem asi desetiletých chlapců a děvčat. Zajímalo ho, co ovlivňuje jejich IQ. O dětech zjišťoval mnohé podrobnosti, například z jakých jsou rodin, nakolik šťastné je manželství jejich rodičů, kolik mají doma knížek, jak prospívají ve škole, co dělají ve volném čase, jakou mají povahu. Celá léta se Terman snažil sledovat dospívání, osobní život i profesní zaměření 1548 účastníků studie. Jeho úmrtím v roce 1956 projekt nezanikl, pokračovali v něm jeho mladší kolegové.

 

Když Friedman a Martinová v roce 1991 na tento dlouhodobý výzkum navázali, představovali si, že v průběhu půlroku se jim z množství nashromážděných údajů podaří vydolovat faktory, které ovlivňovali zdraví a dlouhověkost „termitů“, jak začali nazývat účastníky - původní „Termanovy děti“, narozené okolo roku 1910. Nakonec v Projektu dlouhověkosti pokračovali dvě další desetiletí a zapojili do něj více než 100 studentů a mladých vědců. Ti jim pomáhali pátrat po úmrtních listech, protože většina sledovaných osob byla již po smrti. Vědci proto další informace získávali již jen od jejich rodin, ze zdravotních záznamů a jiných dokumentů.

Nakupilo se jim také množství rozmanitých nepřehledných údajů, jejichž zpracování si vyžádalo roky úsilí, statistických výpočtů a modelů. Pomocí nich se oba psychologové snažili zjistit, jak délku života „termitů“ ovlivnil nejen způsob života, sociální vztahy a chování, ale jak s ní souvisí různé povahové rysy. Své závěry pak testovali tak, že na základě podobných vlastností a životních událostí (například rozvod) „předpověděli“ délku života konkrétního člověka a výsledek porovnali s realitou.
 „Získali jsme nový pohled na štěstí a zdraví,“ tvrdí Martinová. „Lidi, nás nevyjímaje, například překvapuje, že ti účastníci Projektu dlouhověkosti, kteří jako děti byli veselí, se smyslem pro humor, se v průměru dožili méně let, než ti, co se méně smáli a vtipkovali. Nakonec to byli ti nejrozvážnější a houževnatí jednotlivci, co zůstali zdraví a živí nejdéle.“

 

Vysvětlení je nasnadě, šťastné a bezstarostné děti se chovají riskantněji, méně odpovědně i ke svému zdraví. I když optimistický pohled v krizových situacích pomáhá, „zjistili jsme, že pro celkové životní směřování může být přesvědčení, že „všechno dobře dopadne“ nebezpečné, protože vede k nedbalosti a lhostejnosti k tomu, co je pro zdraví a dlouhý život důležité. Ale rozvaha a vytrvalost přinášejí prospěch na dlouhá léta. Jak se zdá, štěstí nepatří mezi hlavní příčiny zdraví. Spíš mají společný původ a spolu doprovázejí člověka životem,“ vysvětluje Friedman. Je přesvědčen, že studie odporuje mnohým vžitým „pravdám“.

 

Závěry studie podle informací z dostupných zdrojů

 

Manželství má prokazatelně pozitivní vliv na muže, kdežto u žen se souvislost se zdravím a dlouhověkostí neprojevila. Muži, kteří jsou ženatí dlouhodobě, se s větší pravděpodobností dožijí 70 i více let. Toho věku se ale dožije méně než třetina rozvedených pánů a ti, co se neoženili vůbec sice statisticky přežívají vícekrát ženaté muže, ale jejich věk dožití je v průměru nižší, než u stabilních manželů.

 

Rozvod méně ohrožuje zdraví žen. Ty, co se rozvedly a znovu již neprovdaly, se dožívají přibližně stejného věku, jako ty co natrvalo zakotvily v jednom manželském přístavu.

 

Doporučení, že člověk pro podporu svého zdraví a dlouhověkosti nemá příliš pracovat a má se vyhýbat stresu, neplatí. Podle statistických výsledků jsou na tom nejlépe pracovně nejaktivnější a nejvíce do řešení úkolů zapojeni jedinci. Bezpochyby to souvisí s pocitem seberealizace a společenského zařazení. Práce, která sice nestresuje množstvím povinností, ale ani neuspokojuje a nenabízí pocit smysluplnosti, není pro kvalitu i délku života to nejlepší řešení.

 

Jako rizikový faktor se ukázal i příliš brzký začátek formálního školního vzdělávání, tedy ještě před završením 6. roku života (což se Evropy netýká). Pro dítě nejen ze sociálního hlediska je velmi důležitý dostatek možností pro hry s vrstevníky.

 

Přátelé a sociální vztahy se nedají nahradit domácím zvířetem. Pes prý k dlouhověkosti nepřispívá. (Pozn.: Což samozřejmě neznačí, že kvalitu života osamoceného člověka nezlepšuje.)

 

Váleční veteráni žijí dlouho a psychický stres, který do konfliktu vyslaný voják přežívá, překvapivě nebývá tou hlavní příčinou zdravotních problémů. Ti, co tomuto trauma dokáží přisoudit nějaký význam, lépe se adaptují zpět na běžný život a často je právě získaná zkušenost motivuje k zdravému způsobu bytí. (Pozn.: Bylo by zajímavé v tomto směru porovnat veterány Druhé světové války a Vietnamské války. Jejich vnímání a hodnocení významu té které války, i vzpomínky na ni se pravděpodobně dost liší).

 

Lidé, jimž nechybí pocit starostlivosti a lásky ze strany bližních, žijí sice ve větší duševní pohodě, ale statisticky ne déle. Skutečný zdravotní prospěch přinášejí až aktivní společenské vztahy a možnost být prospěšný těm druhým. (Pozn.: Je ale otázkou, jestli se v tomto rozdílu neodráží i zdravotní stav. Nemocný má pro altruistické konání mnohem menší možnosti a prožívá i větší psychický stres). Společenská skupina, s kterou se člověk ztotožňuje, částečně předurčuje i míru jeho zdraví.

 

Statistika mezi mýty řadí i přesvědčení, že náboženská víra přispívá k delšímu životu.

 

Když se věnujete aktivním koníčkům, jakým je zahrádka a procházky, nemusíte je kompenzovat dynamičtější sportovní aktivitou, jak tvrdí mnohé „recepty na zdraví“. Na délce života se to neodráží.

 

Nikdy není pozdě pokusit se o zdravý způsob života, tvrdí Friedman a Martinová. První krok je zahodit seznamy potravin s poměry jednotlivých omega mastných kyselin a nemít strach se přestat zajímat o podobná dogmatická pravidla.

 

V rozporu s očekáváním snaha o pozitivní myšlení život neprodlužuje a strachování či sužování ho nezkracuje. Dokonce nemají prokazatelný vliv ani na zdraví. Jsou spíše otázkou kvality, ne délky naší existence. A také oblíbený vtipný bonmot Woody Allena: „Můžeš se dožít stovky jenom když se vzdáš všeho, co bys dělal, kdyby jsi se chtěl jí dožít,“ samozřejmě neodráží realitu. Také zásadní novoroční závazky nejsou tou správnou metodou. Povětšinou je člověk i tak nedodrží. Martnová radí: "Přemýšlení o tom jak změny provést ve formě malých postupných kroků je skvělá strategie. Protože ty nejdůležitější věci, jež se vás týkají, nemůžete změnit za noc. Ale drobné změny a jejich opakování můžou představovat cestu k dlouhověkosti.“

 

Knihu The Longevity Project: Surprising Discoveries for Health and Long Life from the Landmark Eight-Decade Study uvádí do života poměrně rozsáhlá reklamní kampaň. Ta zdůrazňuje, že publikace je jiná, než mnohé „návody“ na zdravý dlouhý život. V úvodu se můžeme dočíst: „Většina knih o dlouhém životě jsou kuchařky – doslovně, nebo obrazně. Když vám nedávají recept typu: začněte jeden týden špenátem s česnekem a olivovým olejem…, nebo nenabízejí seznam potravin, které máte konzumovat, pak vám vnucují desatero toho, co máte dělat a desatero toho, co ne. Cvičení, dieta, stres a váha jsou sice faktory pro zdraví důležité, ale způsobem, který je velmi individuální. Nikdo si nepřeje roky navíc, jestli by měly být spojeny s výrazným zhoršováním zdravotního stavu a zvyšující se bolestí. Jenže právě ti, kterým se podaří udržet si zdraví a vitalitu po celý svůj život, se dožívají i vyššího věku.“

 

A právě v té poslední větě se ukrývá něco, co v dostupných informacích o Projektu dlouhověkosti zcela chybí – vliv zděděných genetických predispozicí. Snad ho autoři, i když jsou psychologové a ne genetici, v knize neopomněli. V mediálních zprávách, recenzích, ani v názorech čtenářů je nezmiňuje nikdo. A právě tento těžko ovlivnitelný faktor je (žel) velmi důležitý. Podle odhadů až z 30 % rozhoduje o tom, jak vysokého věku se dožijeme. A čím jsme starší, tím větší roli hraje. Samozřejmě vše platí za podmínek, že se nám podaří vyhnout se tragickému skonu a nebudeme si zdraví neodpovědně poškozovat sami. To pak ani dobré kořeny nezachrání. Výzkumů, hledajících souvislost mezi délkou života a konkrétní variantou nějakého genu, případně kombinací genů, je mnoho. Vědci se je snažili vypátrat například mezi aškenázskými Židy, kteří jsou dlouhověkostí pověstní.

 

Zajímavý, i když provokativní článek s příznačným názvem Genetic Signatures of Exceptional Longevity in Humans vyšel loni 1. července v časopisu Nature. 13členný tým vědců z lékařských pracovišť v Bostonu porovnáním genomu 1055 stoletých lidí a 1267 lidí z kontrolní skupiny identifikoval soubor genetických mutací (150 jednonukleotidových polymorfizmů), který prý se 77% pravděpodobností předurčuje jeho nositele na výjimečně dlouhý život.

Je však nesmyslné týrat se otázkou, co v tomto směru mají v plánu konkrétně ty naše geny. Ale také nemá smysl zahodit flintu do žita a nesnažit se žít zdravě a pro radost. Svou, i těch okolo, protože to je nejlepší způsob, jak ji umocnit.

 

Poznámka: na téma dlouhověkost a genetika roce 2010 vyšel v časopisu Philosophical Transactions B vydávaném Royal Society přehlednější článek: P. E. Slagboom et. al: Genomics of human longevity.

 

Video: Pro ty, jež mají čas, zájem i dostatečnou znalost angličtiny nabízí následující video dvě na sebe navazující přednášky o faktorech, které ovlivňují dlouhověkost. Přednášejí Thomas Rando a Anne Brunetová ze Stanford University.

 

 

Zdroj: The University of California, Riverside, The Longevity Project