Gilad se podíval na primáty podrobněji a prověřil celkem 19 druhů – člověka, čtyři druhy lidoopů, 7 druhů ploskonosých opic (tzv. opic Nového světa), 6 druhů úzkonosých opic (neboli opic Starého světa) a jeden druh poloopice. U každého druhu se genetici podívali na stovku genů pro čichové receptory. U úzkonosých opic odhalili zhruba stejný podíl pseudogenů jako u lidoopů. Ploskonosé opice měly pseudogenů pro čichové receptory o poznání méně s jednou výjimkou a tu představují vřešťani. Vřešťani mají geny pro čichové receptory zdevastovány do podoby pseudogenů podobně jako opice úzkonosé a lidoopi. Protože však vřešťani nesdílejí s lidoopy a úzkonosými opicemi společného předka, musel je rozpad genů pro čichové receptory postihnout zcela nezávisle. Proč? Gilad a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že vřešťani, úzkonosé opice a lidoopi zaplatili ztrátou čichu za vymoženost barevného vidění. Z jihoamerických opic mají totiž právě jen vřešťani vybavenu sítnici oka třemi různými světločivnými pigmenty (tzv. opsiny), jež jim umožňují dokonalé barvené vidění, jakým díky stejným opsinům vládnou i úzkonosé opice a lidoopi. Většina jihoamerických ploskonosých opic má v sítnici opsiny jen dva, i když u některých druhů najdeme tři opsiny u samic. Plnohodnotné barevné vidění se tedy vyvinulo hned dvakrát. Poprvé se začal dívat na svět v plných barvách předek úzkonosých opic a lidoopů asi před 23 miliony roků. Jako druhý se této evoluční výsady domohl předek vřešťanů asi před 7 až 16 miliony roků. Za barevné vidění se ale platilo. Ve stejné době začal v dědičné informaci barevně vidících opic stoupat počet pseudogenů pro čichové receptory a opicím se zhoršil čich. Snad to bylo proto, že se opice začaly při shánění potravy řídit přednostně zrakem a čich už tolik nezaměstnávaly.
Jihoameričtí vřešťani vidí barevně, ale jejich čich za moc nestojí. Jsou na tom podobně jako lidé, lidoopi a úzkonosé opice.