Když v roce 2008 věda objevila virofág Sputnik,.devastujícího společníka gigantických mamavirů, tedy velkých nukleocytoplazmických DNA virů, bylo docela jasné, že by podobných bizarních virálních patogenů velkých virů mohlo být víc. Neuplynulo ani moc času a máme tady dalšího virofága a opět jde o nesmírně zajímavou záležitost.
Shodou okolností stojí za novým virofágem stejní lidé, kteří nedávno nalezli velký nukleocytoplazmický DNA virus, Cafeteria roenbergensis virus (CroV), ve dravém mořském bičíkovci Cafeteria roenbergensis. Curtis Suttle a Matthias Fischer z University of British Columbia ve Vancouveru podle všeho nenechali kafeterie a hlavně ani svůj gigantický virus oddechnout a v časopisu Science opět hlásí senzační, byť víceméně očekávaný objev. Tentokrát je to virofág gigantického viru CroV, přezdívaný Mavirus, což je méně šťavnatá složenina z původního „Maverick virus“, odkazujícího na videohry série Mega Man pro dnes již muzeální 16-bitové konzole Super Nintendo Entertainment System.
Stejně jako první objevený virofág Sputnik, i Mavirus podle všeho značně devastuje hostitelské gigantické viry a významně tak před nimi chrání hostitelské kafeterie. A také stejně jako Sputnik parazituje na replikačním aparátu velkého nukleocytoplazmického DNA viru. Genom Maviru obsahuje 19 063 párů bází a Suttle s Fischerem v něm identifikovali celkem 20 pravděpodobných proteinů, včetně retrovirální integrázy a DNA polymerázy B.
Je pozoruhodné, že sekvence Maviru není až tak blízká kolegovi virofágu Sputniku, natož gigantickým hostitelským virům, ale eukaryotním DNA transpozonům ze skupiny Maverick/Polinton. Jde o pohyblivé kousky eukaryotních genomů, které na rozdíl od retrotranspozonů cestují, aniž by k tomu využívali přepis do RNA. Jejich původ zůstával dlouho záhadou. 7 ze 20 předpokládaných sekvencí proteinů Maviru vykazuje nápadnou homologii transpozonům Maverick/Polinton. Jedním z nich je přitom gen kódující retrovirální integrázu v podobě, která je u transpozonů této skupiny velmi konzervovaná.
Překvapivý vztah Maviru k eukaryotním transpozonům samozřejmě vyvolává spoustu dalších otázek. Bylo to tak, že transpozony Maverick/Polinton vznikly z dávných Mavirů nebo jejich blízkých příbuzných? Není to vyloučené, tyto transpozony byly vzhledem ke svým sekvencím už stejně v podezření, že jsou virového původu. A pokud to tak bylo, souviselo to nějak s ochranou prastarých eukaryotních buněk před velkými nukleocytoplazmickými DNA viry, jako je veliký CroV? Jestli jsou tyto úvahy správné, pak jsou dnešní virofágy, jejich hostitelé a hostitelé jejich hostitelů ozvěnou divokého oceánu z dob vzniku a prvního rozvoje života na Zemi, kdy se teprve vytyčovaly hranice mezi světy buněk a virů. Suttle s Fischerem sice nevylučují alternativní evoluční scénáře, ale jedním dechem předpovídají, že bychom mohli postupně objevovat virofágy příbuzné dalším skupinám DNA transpozonů.
Virofágy asi nikdy nebudou tak mediálně atraktivní, jako je teď špína v meteoritech, pár šílenci považovaná za mimozemské sinice z tajemného vesmíru, ale na rozdíl od nich jsou virofágy úžasným a velmi hmatatelným objevem, který opravdu změnil naše představy o počátku buněčného života a který si opravdu zaslouží pozornost.
Prameny:
GenomeWeb Daily News 4.3. 2011, Science Daily 3.3. 2011, Science online 3. 3. 2011, Wikipedia (Sputnik virophage, Transposon).