Tak nám mediální bublifuk vyfoukl novou bublinu s duhovými barvami snu o mimozemském životě všude za „našimi humny“ - přímo v Sluneční soustavě.
Ještě se úplně neuklidnila hladina rozvířená diskusemi okolo arzenových baktérií v Mono Lake a již Richard B. Hoover z Marshallova centra pro kosmické lety NASA přichází s mnohem kurióznějším objevem – s fosilními pozůstatky bakterií uvnitř uhlíkatých meteoritů.
Tentokráte se to ze strany největší kosmické agentury obešlo bez halasného vybubnování a internetem přenášené tiskové besedy. Pravděpodobně opak bude pravdou a nynější pozornost médií jistě mnohé v NASA netěší. Článek s kontroverzními závěry nezveřejnil žádný renomovaný časopis, jako to bylo začátkem prosince v případě arzenových mikrobů, kteří byli trhákem v Science. Hooverův článek se objevil v Journal of Cosmology, který mezi ty nejlepší (s takzvaným impakt faktorem) nepatří. Čtenář má sice do něho volný přístup, ale autoři přijatého článku se musí poskládat na 185 dolarů. Jejich práce ale recenzí prochází, vyjadřují se k ní dva experti z pěti, které autoři sami navrhují.
Hooverova studie odhalující bakterie v meteoritech je bezpochyby pro Journal of Cosmology dobrou reklamou a šéfredaktor ji dokázal využít, když požádal 100 expertů o další připomínky a vyjádření. Odezvy by měly být tento týden (pondělí až čtvrtek) zveřejňovány na stránce časopisu.
Vzhledem na mnohé mediální zprávy je důležité zdůraznit, že nejde o žádnou novou teorii a astrobiolog Richard B. Hoover ji již nějaký ten rok prosazuje. Před necelými čtyrmi lety (2007) měl s přednáškou o fosiliích v meteoritu Orgueil vystoupit na letním semináři. I poté své závěry několikrát veřejně prezentoval. Možná tak trochu inspirován svým kolegou Davidem McKayem z Johnsonovho vesmírného centra NASA, který se svým malým týmem v roce 1996 ohromil celý svět neochvějným tvrzením, že marťanský meteorit ALH84001 obsahuje mikrofosilie magnetotaktických bakterií. I když ve vědecké komunitě tyčinkovité mikroskopické útvary za fosilie mimozemských jednobuněčných organismů nepovažuje téměř nikdo, McKay se své teorie zarputile drží a znova se ji snaží prokázat. Před těmi téměř 14 lety NASA nechala explodovat mediální bombu ještě před tím, než by se k problému marťanských mikrobů mohli vyjádřit jiní odborníci a tiskovku dovolila zorganizovat před zveřejněním článku v Science. Letos se to zopakovalo v opatrnější formě. Beseda s novináři o arzenových breberkách z Mono Lake se konala v den zveřejnění článku v Science (2. 12. 2010). Kritici nemohli tvrdit, že jde o „hurá“ akci před publikováním a zástupci médií nestihli být ovlivněni nesouhlasnými kritickými hlasy, jež se za pár dnů ozvaly. Už se jim nedostalo tolik sluchu a ozvěny oslavných fanfár nepřehlušily. Má to své „diplomatické“ důvody a cíl - uši těch, co rozhodují o veřejných zdrojích.
Ale zpět k Hooverovi, který má tu smůlu, že když jeho objev domyslíme do důsledků, dojdeme k překvapivému závěru: život je ve Sluneční soustavě - a implicitně tedy i ve vesmíru - jednou z nejběžnějších forem organizace organických sloučenin a v protoplanetárním disku vzniká v někdy době vytváření planet. A to je trochu silná káva.
Z čeho ji astrobiolog z NASA vaří? Z uhlíkatých meteoritů. Přesněji z jednoho typu (s označením CI1, skupina se podle jednoho z meteoritů nazývá Ivuna group), které spolu s kometami představují tu nejstarší formu kosmických slepenců létajících v dosahu působnosti našeho Slunce. Vytvořily se již před vznikem planet a představovaly část jejich původního stavebního materiálu. Vyšší obsah prchavých složek včetně různých uhlovodíků a původně až okolo 20 % vody i nepřítomnost chondrulí naznačují, že tento druh nebeského smetí neprošel před dopadem na Zem zahřátím nad 200 °C, tedy nemohl být součástí žádné standardní, nebo trpasličí planety. Mnozí, včetně Hoovera, se přiklánějí k názoru, že meteority CI1 mohou představovat zbytky jader zaniklých komet. I když jde o materiál pro výzkum vzniku planetární soustavy nesmírně zajímavý, dosud se na zemském povrchu našlo jenom devět těchto meteoritů. Pět se podařilo lokalizovat díky tomu, že astronomové zaregistrovali jejich průlet atmosférou a další čtyři vydal antarktický led.
Hoover v spolupráci s kolegy použil autoemisní rastrovací mikroskop a speciální typ rentgenové spektroskopie na prozkoumání povrchů čerstvých úlomků meteoritů Ivuna a Orguei. Oba jsou typu CI1 a dřívější analýzy u nich potvrdily přítomnost několika různých aminokyselin, což ale není důkazem působení živých organismů. Tentokráte ale byly v centru zájmu vnitřní struktury. Zorné pole mikroskopu odhalilo krátkým vláknům podobné tvary s rozměry v jednotkách až desítkách mikrometrů, připomínající fosilní i živé druhy sinic (cyanobakterií). Dokonce obsahují i více uhlíku, než okolní materiál. Snímky, které Hoover v článku uvádí, vskutku působí na laika celkem důvěryhodně, nepochybně však jde o výběr toho nejlepšího, co v mimozemské hmotě na podporu svých argumentů našel. „Meteoritické sinice“ se neobjevují po prvé. Kromě zmíněného semináře v 2007, je uvádí i v publikaci Comets, Carbonaceous Meteorites, and the Origin of the Biosphere, kterou vydalo v r. 2008 vydavatelství Springer, nebo na videu (pod článkem), jež v roce 2009 natočila americká nadace na podporu vědy National Science Foundation (od asi 3:50 minuty). Nynější článek v Journal of Cosmology je volně přístupný pro každého, kdo se o Hooverových závěrech a argumentech chce dovědět více.
Podle jeho představ život po povrchu Země rozsely komety a meteority. Jak ale vznikl právě na nich, přesněji v nich, odkud čerpal potřebnou energii na zrod, vývoj i „trvale udržitelné“ přežití v temných a věčně podchlazených shlucích prvotní hmoty a jak se mezi jednotlivými tělesy (kometami a asteroidy) rozšířil, to jsou otázky, na nichž Hoover odpovědi nenabízí. Bezpochyby by byly mnohem, mnohem složitější než vysvětlení vzniku života na povrchu mladé planety. To, že na ní nacházíme mikroorganismy v překvapivě nehostinných podmínkách, například v ledovcích, jimiž Hoover také argumentuje, není důkazem, že by se v nich mohly někdy vyvinout. Jsou zde jenom proto, že neměly před nimi možnost uniknout a podařilo se jim nevyhynout. I tak povětšinou v ledu živoří ve stavu jakési hibernace. Teplejší biotopy jsou i pro ně mnohem výhodnější. Pro samotnou evoluci života ani nemluvě. Dá se tedy logicky předpokládat, že když ani marťanské „mikrofosilie“ nepřesvědčily o svém biologickém původu, ty z uhlíkatých meteoritů budou mít podstatně menší šanci. Gordický uzel by ale rozseklo důvěryhodné vysvětlení, jak se sinicím podobné vláknité útvary v meteoritech tvoří nebiologickou cestou.
Zdroj: Journal of Cosmology