Král Jindřich VIII.
Jindra VIII se narodil Jindřichovi VII až jako druhý a králem by se nejspíš nikdy nestal. První následník trůnu z rodu Tudorovců, starší brácha Artur ale ve svých patnácti zemřel a tak se z atleta Jindry vynikajícího fyzickou silou, milujícího hudbu, tanec a lov, stal po smrti otce osmnáctiletý vladař. Slušelo se, aby prokázal své královské schopnosti nejen tím, že ovládl pět jazyků a tak zmasakroval své sousedy Skoty v bitvě u Floddenu. Činil se i později na svých poddaných a jak se z dobových pramenů dovídáme, počet poprav za jeho vlády dosáhl počtu 72 000 (některé prameny uvádějí i vyšší číslo).
Závistivci o něm rozšiřují, že byl vybíravý na ženy, ale to není přesné. Hned napoprvé, tehdy osmnáctiletý, vzal za vděk o pět let zkušenější vdovou po svém bratrovi Arturovi, Kateřinou Aragonskou. Mladý král vynikal intelektem a k jeho ušlechtilým zábavám patřila teologie. Za své protireformační traktáty, v nichž vystoupil proti Lutherovi, dokonce v roce 1521 obdržel od papeže Lva X. nejvyšší možné ocenění - titul Obránce víry (Defensor fidei).
Manželky
První žena Kateřina (dcera Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské) a původně jeho švagrová, byla matkou jediné jejich dcery a naděje na další dítě byla mizivá. A tak se Jindřich VIII. pro stabilitu země obětoval a po 18-ti letech poměrně šťastného manželství ve snaze zachovat dědictví trůnu po meči požádal v roce 1533 papeže Klementa VII. o rozvod. Souhlas nedostal a tak si založil anglikánskou církev a prohlásil se její hlavou. Nechápající nechal udělat o kousek kratšími a ti delší s ním oslavovali jeho sňatek s Annou Boleynovou. Anna byla matkou Alžběty I., ale nechovala se tak jak měla a tak jí po třech letech manželství milovaný Jindřich nechal popravit. Pak se do svatebního oblekla Jana. Jako královna Seymourová si moc slávy neužila, zemřela při porodu. Čtvrtá manželka byla také Anna, příjmením Klévská. Pak už to šlo ráz naráz. Půl roku po sňatku je Anička rozvedená a na místo páté ženy nastupuje Kateřina Howardová. Ta se zase údajně znelíbila parlamentu a tak jednoho dne místo toho aby u vladaře svou hlavu složila na lože královské, měla setkání s mistrem popravčím a její hlava spočinula na špalku. Jen šestá manželka Kateřina Parrová měla trochu víc štěstí, než ty ostatní. Jindřich jí naštěstí umřel a tak se mohla šťastně vdát znovu.
Vyřešení Jindřichovy záhady
Za problémy panovníka zřejmě stála nekompatibilita v krevní skupině mezi ním a jeho manželkami. Onemocněním spojeným s geneticky vedenou krevní poruchou se dokonce dají vysvětlit i Jindřichovy fyzické a duševní zvraty ve středním věku, kdy se z něj stal tyran schopný popravovat i své manželky. Takový je závěr výzkumu bioarchaeoložky Catriny Whitleyové ze Southern Methodist University, soukromé vysoké školy v Texasu a její kolegyně Kyry Kramerové (také z SMU).
Američanky si všimly, že časté potraty u manželek krále začnou dávat smysl, pokud otec potomků (král) byl nositelem některého z imunitní systém provokujícího antigenu Kell. Kell negativní žena, která přijde do jiného stavu s Kell pozitivním člověkem, může porodit první dítě zdravé, ale v průběhu tohoto těhotenství se její imunitní systém aktivuje, vytvoří se protilátky a ty při dalších těhotenstvích napadají Kell pozitivní plod. Události do této teorie dobře zapadají například tím, že v manželství s Kateřinou měl král zdravou holčičku, druhé dítě (chlapec) ale záhy po porodu umřelo, pak se i další dítě narodilo mrtvé a opět následoval potrat. S Annou měl král také dceru a při druhém a třetím těhotenství potratila.
Krevně skupinový systém Kell
ABO. Znám je od roku 1946 a nese jméno po paní Kelleherové v jejíž krvi byly poprvé objeveny látky napadající novorozeně. Ukázalo se, že jde o protilátky proti K antigenu vyskytujícího se na krvinkách dítěte. V podstatě jde o poruchu, která u geneticky odlišného jedince přítomnost těchto antigenů imunitní systém vyhodnocuje jako hrozbu a ve velkém začne proti domnělému vetřelci tvořit protilátky. Kell systém (který řídí i K antigen)je vedle dalších dvou krevněskupinových systémů (ABO a Rh) třetím nejvýznamnějším, na nějž musí být u krevních transfuzí brán zřetel. Mnohem zákeřnější, než transfuze, které jdou ohlídat, je případná nekompatibilita u gravidity. V literatuře jsou problémy s nekompatibilitou v ABO rodičky a dítěte dobře popsány. I když jde o častou nekompatibilitu, problémy při ní vznikají jen řídce a navíc jsou vždy mírné. V případě nekompatibility v Rh už může být problém, ale případné komplikace jde také relativně snadno zažehnat. U antigenů Kell systému je situace zcela jiná. Pokud je matka negativní a otec pozitivní, dochází k vyprovokování mateřského systému který protilátkami napadne buňky, ze kterých by měly vznikat červené krvinky tak agresivně, že pokud to plod nezahubí hned, vyvine se u novorozence těžká chudokrevnost. Takzvaný „K antigen“, na nějž je imunitní systém přehnaně alergický, je vlastně membránový glykoprotein. K čemu přesně slouží, se stále ještě neví. Jeho dvě hlavní formy k a K jsou na molekulární úrovni výsledkem pouhé záměny pouhého jednoho nukleotidu v DNA. Místo cytosinu je na jednom místě (v pozici 698) tymin, což změní aminokyselinovou skladbu výsledného proteinu. Dnes je známo již více jak 25 Kell antigenů, mnohé z nich jsou vysoce imunogenní.
V případě nekompatibility matky a dítěte v K antigenech se protilátky vytvořené matkou (imunoglobuliny třídy G) dostávají přes placentu až do krvetvorných orgánů a jater plodu, kde zničí vyvíjející se buňky ještě dříve, než se z nich stanou erytrocyty.
McLeodův syndrom
Nové teorii o onemocnění krále Jindřicha VIII. nahrávají záznamy o jeho zdravotním stavu. Právě to Američanky přivedlo na myšlenku, že trpěl poruchou krvetvorby a syndromem, který se nazývá McLeodův. Ten byl objeven u jednoho studenta v roce 1961. Typické pro něj je, že krvinky nejsou kulaté, ale poněkud “špičaté”, mají ostré hrany. Po tomto prvním pacientovi dnes nese nemoc jméno. Později se přišlo na to, že vše souvisí s krevněskupinovým systémem Kell (jde o recesivní mutaci). Gen způsobující tuto chorobu je na X chromozomu a vyskytuje se zhruba u jednoho ze 100 000 mužů. To, že postižení mají akantocytózu – erytrocyty nepravidelných tvarů , které se jim dříve rozpadají, by ještě nebylo tak zlé. Horší je, že v pozdějším věku nemoc dospěje ke svalům a hlavě. Kromě problémů s ovládáním končetin a ztrátou pohyblivosti začne člověk propadat psychotickým stavům, mění se jeho osobnost. Léčba ani dnes není možná.
Úvahy o tomto možném postižení Jindřicha VIII. McLeodovým syndromem nemusí být daleko od pravdy. Velkorysý a vzdělaný intelektuál se po čtyřicítce začal měnit na monstrózního paranoika, který měl problémy se pohybovat a jeho zdravotní i psychický stav se neustále zhoršoval. Historici se většinou shodují v tom, že ve stáří šlo o duševně nemocného člověka. Změnu povahy přisuzovali jeho nezřízenému životu, obžerství, cukrovce a postupující syfilidy. Nové poznatky dávají tušit, že místo pohlavně přenosné choroby šlo zřejmě o dědičné postižení související s krví a poškozenými erytrocyty.
Také se tím odhaluje nová souvislost rčení o modré krvi. Nemusí totiž jít jen o tradované zmodrání krve jako následek stolování na stříbře. Spíše si jen okolí všimlo, že král a jeho potomci jsou poněkud namodralí, což mohl být jeden z projevů narušených erytrocytů hůře vázajících kyslík a hemolýzy při McLeodově syndromu.