Za dob socializmu bylo právo na práci a povinnost pracovat snad tím největším a nejvíce propagovaným výdobytkem, který zakotvovala přímo ústava (1960):
„...Proto je práce ve prospěch celku přední povinností a právo na práci předním právem každého občana... Všichni občané mají právo na práci a na odměnu za vykonanou práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu.“
A tak se mohla vykazovat plná zaměstnanost, protože právě na základě zákona jste si museli nějakou práci najít anebo vám stát nějakou musel přidělit. V občance nesmělo chybět razítko zaměstnavatele. Nezaměstnanost a stávky tak byly průvodním jevem zahnívání kapitalizmu, a z naší strany ostnatého drátu byl jenom šťastný pracující lid budující své světlé zítřky.
Nezpochybnitelným faktem ale je, že ze všech možných frustrací byly ubíjející pocity ze ztráty zaměstnání někde na konci tehdejšího žebříčku. V nové době, jež sice zajišťuje osobní svobodu, ale už ne právo na práci, se strach o pracovní místo a deprese z jeho ztráty dostaly do popředí. Nezaměstnanost vskutku způsobuje trauma. Nejen kvůli nedostatku peněz, což vede k často výraznému snížení jistot a míry svobodného rozhodování, ale i ze ztráty společenského zakotvení a seberealizace. Nad tím nemusí žádný vědecký tým dlouho bádat. To, co pro „běžného“, každodenní prací se živícího člověka ztráta zaměstnání přináší, si snad dokáže představit každý. A mnozí to i velmi důvěrně znají.
Nezaměstnanost zhoršuje zdraví Američanů...
Ale i vědci musí vykazovat výsledky své činnosti, tak proč ty zřejmé souvislosti nepřeložit do jazyka statistiky a neprokázat konkrétními čísly. Výzkumů vlivu nezaměstnanosti na zdraví člověka se provedlo bezpočet. Například právě před rokem se v americkém časopisu Journals of Gerontology objevil článek, v němž malý vědecký tým, kterému šéfoval Ariel Kalil z University of Chicago, zveřejnil závěry svého dvouletého průzkumu. Ten odhalil, že na pracovní nejistotu a nezaměstnanost ženy a muži reagují „po svém“ – u mužů se negativně projevuje na tělesné stránce zdravotního stavu, u žen na té duševní. Muži v porovnání se ženami nejen že svůj zdravotní stav subjektivně hodnotili jako horší, ale také se u nich více zvýšily klidové hodnoty krevního tlaku i hladina stresových hormonů katecholaminů v moči. Na druhé straně sice ženy v těchto fyziologických testech dopadly lépe, ale obavy se u nich podepsaly na hlubším pocitu zavržení, osamělosti a syndromů deprese.
Tyto poznatky vědci získali díky ochotě 190 dobrovolníků (Američanů), ve věku 50 až 67 let, kteří z různých důvodů měli obavu o svá pracovní místa, nebo o práci přišli. Je pak porovnávali s podobnou skupinou starších pracujících osob, které tomuto dlouhodobému pocitu nejistoty a strachu vystaveny nebyly. Jejich výsledky dopadly výrazně lépe v každém srovnávacím kriteriu, než u nezaměstnaných a nezaměstnaností ohrožených jedinců.
Podle jiné, starší americké rozsáhlé studie ztráta zaměstnání u lidí nad 50 let dokonce zdvojnásobuje riziko srdečního infarktu a mozkové příhody.
… i Němců,…
Jiný přístup k potvrzení neblahého vlivu nezaměstnanosti na zdraví člověka si zvolili němečtí vědci z berlínského Ústavu Roberta Kocha. Své výsledky zveřejnili v časopisu Deutsches Ärzteblatt International. K základním datům se dopracovali poměrně jednoduše, protože jejich pracoviště uskutečnilo v Německu, v letech 2008/9, pod názvem Gesundheit in Deutschland aktuell (GEDA 2009) rozsáhlý průzkum zdravotního stavu obyvatelstva. Účasnilo se ho 21 262 dobrovolníků starších 18 let. Na své si přišly telekomunikační společnosti, protože informace se získávaly hlavně cestou telefonických rozhovorů. Tak vznikla rozsáhlá databáze pro různé statistiky, které hledají odpovědi na různé otázky týkající se korelace mezi zdravím a nějakým působícím vnějším faktorem.
Pro analýzu dopadu ztráty zaměstnání si vědci vybrali 12 022 lidí ve věku od 30 do 59 let a řečí statistiky potvrdili: nezaměstnanost u lidí „zhoršuje fyzický, emocionální a funkční stav“. Pod funkčním stavem se myslí negativní změny v životním režimu – zanedbání starostlivosti o sebe, nevěnování se svým koníčkům a podobně. Zkoumané osoby rozdělili podle pohlaví a věku do šesti kategorií (muži/ženy, 30 – 39, 40 – 49 a 50 – 59 let) a pro každou z nich statisticky spočítali, kolik dnů průměrně za měsíc jsou její členové postiženi zdravotními problémy fyzického a duševního charakteru anebo kolik dnů nebyli schopni „normálně“ fungovat podle zaběhaných zvyklostí. Samozřejmě s ohledem na to, jestli šlo o zaměstnaného, nebo nezaměstnaného.
Statistika potvrdila očekávané. Z hlediska pohlaví nezaměstnanost tíživěji dopadá na ženy než muže a postihuje zejména jejich duševní pohodu. Z hlediska věku se úplně jednoznačně dokázal známý fakt - ti z nejstarší kategorie (50 až 59) jsou na tom ve všech hlediscích nejhůře. Je to zcela logické. V tomto věku si již člověk nové adekvátní zaměstnání sežene jenom stěží, protože je považovaný za starého a neperspektivního. Obecné mínění přispívá k tomu, že se i sám tak začne cítit a je si vědom mizivé šance začít něco zcela nového.
U žen vysoká čísla prozradila nejen to, co loňský americký průzkum - nejzávažnější dopad je psychický. Němečtí badatelé ale dokázali, že se to týká i mladších dam ve věku 30 až 40 let. Možná je to statistický obraz faktu, že žena tuší, jaké jsou v době, kdy má povětšinou potomky ještě v dětském a teenagerském věku, její možnosti najít si vzdělání odpovídající "flek". Profesionálně neperspektivní se stává dříve než muž. Podle německých výsledků se ani starší muži tak neužírají ztrátou zaměstnání jako mnohem mladší ženy. Na druhé straně je asi nutné vzít v úvahu, že když se člověk zpovídá z psychických traumat, tak ženy jsou v tomto ohledu sdílnější. Muže brzdí vědomi, že zoufalé stěžování si podkopává jejich mužnost. Ze subjektivních hodnocení tak nelze vyloučit duševní faktor přirozeného pohlavního dimorfizmu.
...vlastně všech, co se prací musí uživit...
Tato pozorování zcela zapadají do celkové mozaiky vytvořené jinými průzkumy - nezaměstnanost má na svědomí nárůst poruch spánku, stavů strachu a paniky, závislosti na omamných látkách i počtu sebevražd. Obzvlášť deprimující je zejména situace, kdy člověk nepřichází o zaměstnání „spravedlivě“ a k frustraci se připojí i pocit křivdy. A to se při vytunelovaných firmách a zkrachovaných podnicích s dobře placeným managementem stává dost často. Dalším důležitým, i když téměř neviditelným faktorem je strach nadřízených o své pozice, který se projevuje tím, že jestli to situace dovolí, tak se zbavují svých podřízených nejen kvůli jejich neschopnosti, ale někdy ze zcela opačných důvodů. Nebo jim práci stíží natolik, až je přinutí k „vlastnímu rozhodnutí“. K stejnému výsledku může vést i oprávněná kritika, nesouhlas a mnozí zaměstnanci jsou si vědomi své „povinnosti držet hubu a krok“, když nechtějí o práci přijít.
Pro člověka, kterého to potkalo, je pak velmi důležitý postoj partnera, rodiny, případně přátel. S jejich podporou mnohem lépe zvládá zatěžující situaci a ta se pak neodrazí na jeho zdraví tak negativně, jako když se k ní přidruží pocit osamělosti, odcizení a nejednou až odsouzení. I na tento dávno známý fakt německá studie poukazuje.
... a je vážným celospolečenským problémem
Řeknete si, nic nového pod sluncem, ale do lesa se nosí i větší polena. Ať výsledky slouží jako další apel pro ty, kteří našli odvahu na sebe převzít podíl za řízení chodu státu. Nezaměstnanost je pro společnost velmi závažným problémem. A velmi nákladným. Nejde jenom o finanční podpory, ale i o ztráty na daních a vyšších nákladech na zdravotní péči. Lidé bez práce totiž statisticky častěji navštěvují lékaře a využívají zdravotní péči, což německý výzkum jenom opětovně potvrdil. Ztráta zaměstnání postihuje jednotlivce, ale vysoká míra nezaměstnanosti má psychologický dopad na celou společnost. Spolu s poklesem výkonnosti ekonomiky, který povětšinou doprovází, vyvolává negativní očekávání a to se pak promítá do opatrnějších investic a šetření. Tím se sníží poptávka, to tlačí na pokles výroby a spirála se roztáčí...
Zdroje: Journals of Gerontology Series B , Deutsches Ärzteblatt International