Voynichův někdy Vojničův rukopis se mu říká podle jednoho z jeho držitelů. Otázkou je, proč zrovna po něm, protože prvním doloženým vlastníkem byl Georg Baresch, alchymista žijící na počátku 17. století v Praze. Prohlásil o spisu prohlásil, že mu jen neužitečně zabírá prostor v knihovně a tak ho věnoval rektorovi Karlovy university. Tam si s textem také nevěděli rady a tak dílo poslali německému profesorovi etiky, matematiky, hebrejšiny a syrštiny, Athanasiu Kircherovi. Tento jezuita byl pokládán za největšího učence své doby. I dnes je srovnáván s Leonardem da Vincim a je znám i jako zakladatel egyptologie. S rukopisem se mu ale dařilo zhruba stejně jako s egyptskými hieroglyfy, které také nerozluštil. Na důchod si tento světoběžník odjel zahřívat klouby do Říma a tak se dostal rukopis do vlastnictví Řehořovy papežské univerzity.
V Gregoriánské knihovně dílo zmizelo na 200 let, aby se v roce 1912 vynořilo poblíž Říma ve Villa Mondragone. V té době se vlastník, řád Tovaryšstva Ježíšova, dostal do finančních potíží a diskrétně rozprodával část svého majetku. Tak se rukopis dostal k obchodníkovi se starožitnými knihami Wilfridovi Voynichovi. Byl to původem Polák s vazbami na Litvu a Ameriku a než se přejmenoval, jmenoval se Michał Wojnicz. Kniha mu přirostla k srdci a zbytek života se věnoval jejímu tajemství. Zemřel 18 let poté, co ji získal, aniž by se něčeho dopátral. Po něm slavná kniha dnes nese jméno "Voynichův rukopis". Jeho manželka v badatelské činnosti nepokračovala a po její smrti knihu zdědila její přítelkyně Anne Nillová. Ta se jí v roce 1961 zbavila prodejem antikvariátu Hansi Krausovi. Od něj knihu vykoupila v roce 1969 Yale University. Tak „kniha k ničemu“, která všem jen komplikovala život, nakonec skončila v universitní knihovně v Connecticatu, v oddělení vzácných knih a rukopisů, jako položka „Beinecke MS 408“.
Dnes již vzácnému spisu po všech těch peripetiích stále ještě zůstalo 240 stran. Původně jich měl o 32 více. Stále ale nikdo neví, jakým jazykem je psán. Text je poměrně rozsáhlý a tak mohli jazykozpytci aplikovat na 35 000 slov statistické programy. Podle průměrné délky slov jde o jazyk podobný latině a angličtině, ale liší se od dalších evropských jazyků. Některé znaky jsou podobné semitským výrazům a jen několik slov je v knize napsáno latinkou. Tou, která se kdysi používala v oblasti Středozemního moře.
Nově se do zkoumání stáří záhadné knihy pustil tým Grega Hodginse z University of Arisona. Šli na to metodou radiokarbonového datování. Při ní se stanovuje množství C14, což je v přírodě vyskytující forma uhlíku. Jde o radioizotop, jehož je velmi málo. Zhruba jeden atom C14 na miliardu těch neradioaktivních (stabilních), převážně izotopu C12.
Uhlík C14 se nachází v oxidu uhličitém a jak rostliny dýchají, vytvářejí pomocí fotosyntézy uhlíkaté řetězce a akumulují tento izotop ve svých tkáních. Odtud se pak požíráním býložravci dostává do těl živočichů. Po jejich smrti dochází v tkáních k samovolnému rozpadu izotopu a z naměřených hodnot lze i po staletích vypočítat, kdy k úmrtí zvířete došlo. Protože zkoumaný rukopis je celý z pergamenu a ten je z ovčí kůže, můžeme pomocí této metody zjistit, kdy jehňata šla se svou kůží na trh a kdy mohlo dílo vzniknout.
Hodginsovo určení stáří pergamenu by mělo být přesné. Po blamáži s odběrem vzorků z Turínského plátna si dával pozor, aby náhodou také omylem nepoužil část, kterou předtím měli v rukách restaurátoři. Ať již ti dnešní, nebo minulí. Pro jistotu z knihy odebral vzorků hned několik a každý z různého listu. Vyvaroval se místům blízko hřbetu knihy. Vazby starých knih bývají často opakovaně opravovány a lepidla z těchto zásahů jsou "mladší" a mohla by výsledky zkreslit. Bylo třeba odstranit i další možnou příčinu chyb – mastný pot, který čtenáři ohmatáváním listů za prošlá staletí na dokumentu zanechali. Taková špína se odstraňuje jednoduše, kousky pergamenu určené k analýze se koupou v organickém rozpouštědlu. Hodgins neopomenul ani barvy. I ty by mohly výsledky zhatit. Ukázalo se ale, že jde o typické pigmenty používané v době renesance a ty měřený izotop uhlíku neobsahují, jsou z hlediska datování neškodné. Podle Hodginsova vyjádření je jejich metoda tak citlivá, že i kdyby ve vzorku nějaká stopová množství znečištění přece jen zůstala, je schopna je eliminovat a nepočítat s nimi. Výsledkem celého snažení je zpřesněná doba výroby pergamenů, která naznačuje, že dílo vzniklo mezi lety 1404 – 1438.
I když své představy o významu traktátu vyslovila již celá řada učenců a nadšenců, zatím se k žádnému konsesnsu nedopracovali. Jedni jsou názoru, že šlo o lékopis. Jiní, že jde o pomůcku léčitelů šarlatánů, která měla za úkol dělat vlastníkovi image učence. Takových děl je hodně, ale zatím nebyl znám případ alchymistického herbáře, jak se těmto dílům říká, který by byl psán šifrovaně. Na skutečný herbář se to podobá jen vzdáleně, neboť skutečných rostlin je v něm vyobrazeno jen poskrovnu. O astronomii také nejde, snad o astrologii, ale i ta by byla špatná. Největší záhadou jsou koupající se nahé ženy (že by slabé středověké porno?).
Tak jako není jasný účel díla, stejně záhadný zůstává i jeho tvůrce. Podezíráni jsou alchymisté John Dee a Edward Kelley. Jistým vodítkem ke Kelleymu (postava z filmu Císařův pekař) je to, že se chlubil schopností zaznamenat jazyk andělů, takzvanou enochiánštinu. Mohlo jít tedy o dar Rudolfu II. K okruhu lidí okolo panovníka směřuje i další detail. Fotografickou metodou se podařilo zviditelnit latinkou psanou poznámku na první straně knihy. Bohužel si někdo dal později práci s tím, že jí pečlivě vymazal, ale může jít o slova „Jacobj à Tepenece“. Tato osoba skutečně existovala. Lékař Jakub Hořčický z Tepence nebyl nikdo jiný, než osobní lékař Rudolfa II, který jako vedlejšák provozoval správcovství královské botanické zahrady.
Nové americké datování ale ukázalo, že pergamen vznikl poměrně dlouho před vládou císaře Rudolfa II. V té době nebývalo zvykem, aby listy ve formě nepopsaných pergamenů ležely nějakých sto let kdesi „ve skladu“. Nová skutečnost tak vrací do hry i další dříve víceméně opovrhované výklady. Prescott Currier, dešifrant amerického námořnictva tvrdí, že musí jít o kolektivní dílo vícero autorů. V podezření jsou i angličtí teologové, italský architekt a český alchymista Jan z Lazu. A konečně je tu i názor, že jde o deníček předčasně vyspělého osmiletého dítěte. Podle jisté italské badatelky prý mohlo jít i o rané dílko Leonarda da Vinci. Asi nejlépe ze všech celou věc pochopil Hanspeter Kyburz, švýcarský skladatel klasické hudby, který tvrdí, že jde o záznam hudby a na ztvárněném díle si vybudoval karieru. Jeho muzikální rozluštění Voynichova rukopisu si můžete spustit ZDE.
Kompletní Voynichův rukopis (Kredit: Yale university)
Pojednání Gordona Rugga z Open University o obsahu Voynichova rukopisu.
Prameny: Yale University, University of Arisona, Wikipedia