Výzkumníci z Utrecht University v Nizozemí se rozhodli zjistit, jak se únava projevuje na schopnosti řídit auto. Do testu zlákali 14 zdravých mužů ve věku 21 až 25 let. Jejich úkolem bylo řídit auto v noci. Pod dohledem nepřetržitě jezdili po dobu dvou, čtyř a osmi hodin. Jezdilo se v časných ranních hodinách po dálnici rychlostí 130 km. Při krátkém testu to bylo od tří hodin do pěti. Delší z testů představoval brázdit dálnice od jedné do pěti a v nejnáročnější variantě dobrovolníci trávili řízením čas od devíti hodin odpoledne do pěti hodin ráno.
Když vědci pod vedením Jorise Verstera získané výsledky vyhodnotili a porovnali je s účinky alkoholu na řízení, zjistili, že po dvou hodinách jízdy se stáváme stejně chybujícími, jako když máme v krvi 0,05 procenta alkoholu (to je něco přes polovinu povolené hladiny pro řidiče ve Velké Británii). Po třech hodinách jízdy řidičovy chyby odpovídají výkonu podnapilých s 0,08 procenty alkoholu v krvi a po čtyřech a půl hodinách unavení střízliví řidiči jezdí jako opilci s 0,1 procentem alkoholu v krvi.
Závěr studie nemohl dopadnout jinak, než vyústěním ve varování: Únava je jednou z hlavních příčin nehod na dálnici a řidiči by si měli být vědomi toho, že jim snižuje schopnost řídit auto. Pouštění hlasité hudby a otevírání oken ke zlepšení výkonu přispělo jen nepatrně. V článku, který vyšel v časopise Journal of Sleep Research vědci dospěli k závěru, že doba nepřetržité noční jízdy by neměla přesáhnout dvě hodiny a doporučují vládním institucím, aby tato maximální dvouhodinová hranice byla uzákoněna. Tímto opatřením by se podle vědců výrazně snížil počet nehod a úmrtí způsobených únavou. Autoři studie ale připouštějí, že jejich doporučení bude obtížné prosadit, protože neexistuje žádný přesný způsob měření míry únavy řidiče.
Ve prospěch uzákonění dvouhodinové hranice, kromě výsledků jejich testů, hovoří i policejní statistiky. V průmyslově vyspělých zemích již připisují na vrub ospalosti z únavy, dlouhé doby za volantem a požití prášků tlumících pozornost řidiče až dvacet procent všech dopravních nehod. Jak se k takovým argumentům postaví legislativci, je nyní obtížné předpovědět. I když výzkumníkům nelze upřít snahu o objektivitu, dá se s jejich závěry i polemizovat. Otázkou například je, zda odchylky od středové čáry jsou totéž, co je nebezpečná jízda. Také si lze představit, jak by zavádění takového opatření narazilo u samotných občanů. Žijeme ve společnosti, kde abychom důstojně přežili, musíme pracovat 8 až 16 hodin denně. Většině z nás to trvá do práce 30 – 90 minut a jinou volbu, než jezdit autem mnoho lidí ani nemá. Jakékoliv opatření, které by od řidičů vyžadovalo, že nesmějí řídit unavení, by zůstalo jen planou literou na papíře. I kdyby nad řidiči nějaký takový pokroucený paragraf začal viset, nebude v jejich silách jeho dikci dodržovat. Nehledě na možnosti represivních orgánů něco takového kontrolovat a postihovat. A co nejde objektivně kontrolovat, je vodou na mlýn korupci a šikaně. Je to sice smutné, ale únava a mikrospánek si dál budou vybírat svojí daň a to i na těch, kteří v tom budou zcela nevině.
Práce Holanďanů by přesto neměla zapadnout. Budiž jim ke cti, že se pustili do něčeho o čemž dopředu věděli, jak to dopadne i to, že touto prací nemohou získat žádný výsledek, který by jim vydavatelé prestižních časopisů trhali z ruky. Stejně tak se tímto počinem nedoberou nehynoucí slávy na poli vědy. Snad se ale najde dost těch, kteří na jejich poznatky budou upozorňovat, aby se nakonec dostaly i k těm unaveným řidičům. Pojďme v tom být nápomocni. Je totiž jen jediná cesta – posilovat povědomí o tomto riziku a trvale jej vštěpovat všem členům rodiny. Všichni v autě se musí naučit, že je i na nich, aby unavený řidič neusnul. Házet všechno jen na ty, co kroutí volantem, je nefér.
Prameny: Journal of Sleep Research, DOI:10.1111/j.1365-2869.2010.00901.x