V poslední době byla věnována značná pozornost mozečku a jeho roli pro motorické učení včetně řečových funkcí. Mnohé poznatky prokazují, že mozeček není důležitý jen pro udržování rovnováhy a koordinaci pohybů. Také je již nějakou dobu známo, že souběžně se zvětšováním koncového mozku probíhalo v evoluci primátů a zvláště člověka i zvětšování mozečku. V naší vývojové linii bylo nápadné především zvětšování tzv. cerebrálního mozečku, tedy části vývojově pozdější, která je propojena s různými strukturami koncového mozku. Mezi těmito drahami jsou pak zvláště četné ty, které spojují mozeček s prefrontálními oblastmi, tedy s oblastmi mozkové kůry, které se vyvinuly také jako moderní v průběhu vývoje rodu Homo a které souvisí s mnohými vyššími psychickými funkcemi.
Všechna tato pozorování ukazují na úzkou spojitost zvětšování obou částí mozku.
Tým britských irských a amerických vědců pod vedením J.H. Balsterse porovnali vztah jejich velikostí u malp kapucínských, šimpanzů a člověka. Došli k závěru, že se skutečně vyvíjely motorické oblasti koncového mozku a mozeček spolu. Nabízejí představu, že se z hlediska evoluce jedná o jeden funkční kortiko-cerebelární systém. Logicky tak s rozvojem předních částí čelního laloku (již uvedených prefrontálních oblastí), které s motorickou kůrou souvisejí, došlo k souběžnému rozmachu projektivních oblastí v mozečku. Mozeček se tak podílel na rozvoji kognitivních funkcí. Kortiko-cerebelární systém však není jednoduchým unitárním systémem, ale zahrnuje více modulárních smyček.
Navíc tímto příkladem získává silnější pozici představa o vývoji mozku jako celku. Selekční tlak nepůsobil na jednotlivé funkce a části (což lze označit za mozaikovou evoluci mozku), ale na jejich komplex coby koordinovou činnost, ať už byla zabezpečována souběžně a v různé míře více částmi. Encefalizace tudíž neprobíhala v postupných krocích, ale prostřednictvím celkových schopností našich předků.
Zdroj: NeuroImage, 2010.