Dilema s výhybkou
Představme si ryze hypotetickou situaci, kdy na nic netušící pětici dělníků pracujících na železniční trati míří neovladatelná, rozjetá drezína. Máme možnost přehodit výhybku a poslat drezínu na kolej, kde pracuje jen jeden dělník. Obětujeme jednoho člověka, abychom zabránili smrti pěti lidí? Většina z nás to vidí jako správné řešení.
Zcela jinak hodnotíme situaci, kdy se na pětici nic netušících dělníků řití po koleji neovladatelná drezína, my stojíme na nadchodu nad tratí spolu s druhým člověkem a smrti dělníků lze zabránit tak, že na kolej před drezínu dopadne lidské tělo. Většina lidí je přesvědčena, že nemáme právo strčit druhého člověka pod drezínu a obětovat jeho život pro záchranu pětice lidí. Proč se naše reakce tak ostře odlišují, když jde v obou případech o záchranu pěti životů za cenu jednoho? A jakou roli hraje v našem rozhodování racionální úvaha a nakolik se do ní promítají emoce?
Někteří filosofové se přiklánějí k názoru, že řešení morálních dilemat je přednostní záležitostí citů a emocí. Jiní filosofové jsou přesvědčeni, že východiska z podobných situací nalézáme na základě racionálních úvah. Do staletí trvajícího filosofického sporu vnesli v posledních letech více světla neurologové využívající moderní zobrazovací techniky, jako je funkční magnetická rezonance. Tato zobrazovací technika zaznamená změny v aktivitě různých mozkových center a naznačí například, kdy s námi při řešení morálních dilemat zmítají emoce a kdy hledáme východisko s chladnou hlavou.
Morální dilema s přehozením výhybky řeší lidský mozek s pomocí center aktivovaných při racionálních, objektivně kalkulovaných úvahách. Když se máme rozhodnout, zda shodit člověka z nadchodu, aktivují se nám v mozku vedle toho i centra důležitá pro vznik silných, negativních emocí.
Obecně platí, že v neosobních otázkách, jako je vrácení nalezené peněženky, se rozhodujeme racionálně. Pokud se naše jednání týká přímo jiných lidí, pak začínají vstupovat do hry emoce. Přehození neživé páky výhybky proto hodnotíme s menšími emocemi než strčení do člověka.
Co nám nevoní
Emoce se promítají i do toho, jak hodnotíme jednání jiných lidí. Představme si, že za šéfem přijde podřízený s nápadem na změnu výrobního postup, který sice zvýší zisk, ale zároveň poškodí životní prostředí. Šéf řekne podřízenému, ať nový postup zavede, s tím, že ho zajímá jen zisk a životní prostředí je mu lhostejné. A představme si tu samou situaci, kdy zaměstnanec navrhuje svému šéfovi změnu výrobního postupu, která kromě zvýšeného zisku přinese i zlepšení životního prostředí. Šéf odpoví stejně: „Zaveďte nový postup. Životní prostředí mě nezajímá, hlavní je pro mě zisk.“
V prvním případě většina lidí obviní šéfa z toho, že úmyslně poškodil životní prostředí. V druhém případě je hodnocení podstatně příznivější a lidé to vidí tak, že šéf nechtěně pomohl životnímu prostředí. Přitom stanovisko šéfa je v obou situacích stejné: Zisk má přednost před životním prostředím. Fakt, že v prvním případě k poškození životního prostředí skutečně dojde, nás vede k tomu, že jsme na šéfa přísnější.
Výsledek našeho morálního soudu je velmi významně ovlivněn emocemi, které cítíme v okamžiku, kdy se rozhodujeme. Přitom emoce nemusejí souviset s řešeným morálním dilematem. Americký psycholog Jonathan Haidt z University of Virginia vystavil nejprve některé dobrovolníky nepříjemnému zážitku. Museli například přečíst nebo vyslechnout negativně zabarvená slova nebo byli vystaveni nepříjemnému zápachu. Následně pak hodnotili morální dilema. Měli například rozhodnout, jestli si zaslouží odsouzení za incest bratranec a sestřenice, kteří se do sebe zamilovali, ale nevěděli o svém příbuzenském vztahu. Většina lidí je k takovému „omylu“ poměrně tolerantní. Lidé, kteří před rozhodováním zažili něco nepříjemného, jsou však častěji nakloněni k tomu, aby pár odsoudili.
Haidt nechal podobně ovlivněné dobrovolníky hodnotit jednání studenta, který se postavil do čela spolužáků při jednání s vedením fakulty. Většina lidí na tom nevidí nic špatného. Třetina těch, kteří před rozhodováním udělali nepříjemnou zkušenost, je ale přesvědčena, že na jednání studenta není něco v pořádku. Svůj pocit obvykle zdůvodní tak, že student „má něco za lubem“ nebo „se honí za popularitou“.
„Podobná zjištění mají enormní význam pro politický život,“ říká Jonathan Haidt v rozhovoru pro časopis American Scientist. „Lidé si najdou odůvodnění svého morálního odsudku, který však není založen na ničem jiném, než na uměle navozeném pocitu znechucení.“
V kontextu podobných objevů se můžeme domýšlet, jak na nás působí třeba řazení zpráv v televizních nebo rozhlasových zpravodajstvích. Budeme konkrétního politika soudit stejně kriticky, když zprávě o jeho akci nebo prohlášení předchází negativně laděná zpráva o zvýšení ceny pohonných hmot nebo pozitivně vyznívající informace o příznivém vývoji státního rozpočtu? Zřejmě ne.
„Vypnutá“ morálka
V lidském mozku nenajdeme centrum, které by mělo na starosti speciálně řešení morálních dilemat. Nejnovější výzkum týmu harvardských psychologů vedených Joshuou Greenem odhalil, že pro racionální úvahy o tom, co je správné a co nikoli, využíváme stejná centra, s jejichž pomocí hodnotíme podstatně přízemnější záležitosti, například výběr jídla nebo úvahy o tom, jak dosáhnout co nejvyššího finančního zisku.
Při hodnocení činů jiných lidí dochází k vysoké aktivaci mozkového centra, které se nachází na pravé polovině mozku na pomezí spánkového a temenního mozkového laloku. Našli bychom je pod lebkou na povrchu mozku jen kousek šikmo dozadu a nahoru za pravým uchem. Toto centrum zapínáme například v případě, kdy máme rozhodnout o vině člověka, který postřelil na honu svého kamaráda. Naše hodnocení se bude významně lišit, pokud byla motivem žárlivost anebo to byla nešťastná náhoda.
Tým vedený Rebeccou Saxeovou z Massachusetts Institute of Technology se pokusil toto centrum vyblokovat. Využil k tomu skutečnosti, že činnost mozku je založena na pohybu elektrických nábojů mezi neurony. Podobně jako pohyb elektronů ve vodiči lze i pohyb iontů v mozku ovlivnit magnetickým polem. Elektromagnet působící na malý okrsek mozku na rozhraní pravého spánkového a temenního laloku „zamíchal“ s toky iontů a vyřadil na přechodnou dobu mozkové centrum z činnosti.
Následně dostávali dobrovolníci k hodnocení různé situace. Měli například posoudit jednání chlapce, který nechal svou dívku přecházet lávku, o které věděl, že není bezpečná. Dívce se naštěstí nic nestalo. Dobrovolníci s nezablokovaným centrem chlapce většinou odsoudili, protože úmyslně vystavil svou dívku nebezpečí. Dobrovolníci se zablokovaným centrem byli o poznání shovívavější. Zjevně nebyli s to správně vyhodnotit chlapcovy úmysly.
„Obvykle si představujeme, že morální hodnocení je výsledkem těch nejsložitějších procesů v našem mozku. Zjištění, že stačí vystavit jednu oblast našeho mozku magnetickému poli a změníme tím morální soud člověka je bezpochyby úžasné,“ říká členka výzkumného týmu Liane Youngová.
VIDEO: Rebecca Saxe