Mělké šelfové Beringovo moře na severu Tichého oceánu je uzavřené mezi ruskou Kamčatkou, americkou Aljaškou a obloukem Aleutských ostrovů. V zimě ho asi ze třetiny pokrývá mořský led, jenž na jaře roztává, přísun odsolené vody s nižší hustotou přispívá k výraznému rozvrstvení vodního sloupce a podporuje vývoj planktonu. Zdá se, že jakákoli změna by mohla tento cyklus vážně narušit a vést ke kolapsu celého ekosystému.
Ale v minulosti oblast Beringova moře sužovaly oba extrémy – výrazné oteplení i ochlazení. V poslední době ledové byla hladina celoročně pokrytá ledem a její nízká úroveň pravděpodobně odhalila část dna, čímž se vytvořil most mezi Kamčatkou a Aljaškou pro předky prvních Američanů. Alespoň tak to předpokládá jedna z uznávaných teorií.
O opačném extrému svědčí výsledky výzkumu mezinárodního týmu vědců z Kalifornské university v Santa Cruz a japonské University v Kjušú. Oceánologové strávili devět týdnů na palubě průzkumné lodi JOIDES Resolution a výsledky studie před dvěma dny prezentovali na podzimním zasedání Americké geofyzikální společnosti (AGU) v San Francisku. Cílem plavby nebyly vody Beringova moře, ani stav fauny a flóry, ale to, co se za miliony let usadilo na jeho dně. Vědcům se podařilo získat unikátní vrtné jádro - 700metrový profil sedimentů, které představují geologicko-paleontologický průřez z období pliocénu (před 5,3 až 2,6 miliony let) do současnosti. Analýzy odhalily, že před 3,5 až 4,5 miliony let bylo na Zemi tak teplo, že i severní Beringovo moře a okolní souš byly celoročně bez ledu. V porovnání se současností byla teplota vody o pět stupňů a průměrná teplota spodní vrstvy atmosféry o 3 stupně vyšší. Pro ekosystém Beringova moře to ale neznamenalo žádný problém, zdá se, že právě opak je pravdou.
Dávné sedimenty poskytly důkazy, že od nástupu teplé pliocenní periody až po současnost, tedy za posledních asi 5 milionů let, se mořskému planktonu na severu Země dařilo překvapivě dobře a žádná katastrofa nepřerušila tuto dlouhodobou vysokou biologickou produktivitu. A množství planktonu je nejen nevyhnutnou podmínkou, ale i zrcadlem bohatosti celého mořského ekosystému.
Na fosilních záznamech z teplého pliocenního období je pozoruhodné, že obsahují mnoho hlubokomořských organismů, které měly vyšší požadavky na kyslík, než by jim umožňovaly současné podmínky. A to je v rozporu se zjištěnou vysokou teplotou vody. (Koncentrace rozpuštěných plynů totiž s nárůstem teploty vody klesá.)
Vědci souhru protichůdných výsledků odůvodňují tím, že v minulosti muselo docházet k mnohem vyšší výměně vody mezi hloubkovými horizonty, než je tomu v současnosti.
„Běžně panuje představa, že v teplých periodách byl oceán mnohem rozvrstvenější a ve vertikálním směru bylo promíchávání vod ve vodním sloupci mnohem menší. Jestli se ve skutečnosti v průběhu období teplejších než je současnost oceán mnohem více „převracel“, budeme muset naše úvahy o oběhu jeho vodních mas pozměnit“, tvrdí Christina Ravelová z Kalifornské university.
O tom, že oblast Beringova moře byla před 4 miliony let pravděpodobně celoročně nejen bez mořského ledu, ale i výraznější ledové pokrývky okolního pobřeží svědčí jednak vyšší teploty, ale i samotné mořské sedimenty. Neobsahují oblázky a úlomky hornin, které jarní taní splachuje z pevniny, ale ani organizmy, které v současnosti nacházíme v mořském ledu a na jeho rozhraní s vodou.
Nyní, v prosinci, již začíná hladina směrem od severního pobřeží vymrzat a v březnu pokrývá mořský led celou severní část Beringova moře. Letos v březnu byla plocha mořského ledu dokonce větší, než je dlouhodobý průměr z let 1979 – 2000 (následující obrázek).
Aktuální rozloha mořského ledu v Arktidě (13. 12. 2010) a její letošní březnový průměr, kdy dosáhla maxima. Fialové obrysy označují příslušný průměr za období 1979 – 2000.