Ledovce Himálaje a Karákóramu se zdají být k současným klimatickým změnám odolnější než jejich alpské protějšky. Některé z těchto ledovců se nezmenšují, ale naopak rostou. Například třicet kilometrů dlouhý ledovec Gangotri se ročně zkrátil v průměru o 22 metrů a mezi roky 1934 až 2003 ztratil pět procent své délky. V letech 2004 a 2005 z něj však ubylo jen 12 metrů a od roku 2007 je stabilní. O ledovci Siachin se obvykle píše, že se už smrskl na půlku své původní délky.
Nejnovější měření indických odborníků ale dokládají, že se čelo ledovce za posledních padesát let prakticky nehnulo z místa. Když kanadský glaciolog Kenneth Hewitt nedávno studoval šestici karákóramských ledovců v okolí druhé nejvyšší hory světa K2, zjistil, že z nich ustupuje jen jeden a pět zbývajících roste.
Tání himálajských a karákóramských ledovců je obecně považováno za hrozbu pro zásobování vodou pro celý asijský kontinent. V této souvislosti je často zmiňován ledovec Gangotri jako zdroj vody pro Gangu.
Nizozemský hydrolog Walter Immerzeel a jeho kolegové z univerzity ve Wageningen provedli detailní rozbory zdrojů vody pro velké asijské řeky Indus, Gangu, Brahmaputru, Jang-c’-tiang a Chuang-che. Ty nejpesimističtější scénáře počítají s tím, že himálajské ledovce velmi brzy roztají a v Asii zavládne na rozsáhlých územích ničivé sucho, protože se drasticky sníží průtok vody řekami napájenými z tajících ledovců. Nizozemská studie zveřejněná prestižním vědeckým týdeníkem Science však dokazuje, že i kdyby himálajské ledovce roztály, následky nebudou tak hrozné.
V Asii je nejzranitelnější velká řeka Indus
K podobným závěrům došel nezávisle na nizozemském výzkumu rovněž americký hydrolog Donald Alford. Podle něj závisí průtok vody Gangou jen ze tří až čtyř procent na ledovcích. Mnohem důležitější jsou pro povodí Gangy monzunové deště. Pokud monzuny zcela neselžou, zůstane Ganga i nadále taková, jaká je v současné době.
Asijské řeky jsou napájeny nejen vodou z tajících ledovců, ale také ze sněhu a z dešťů. Množství sněhu a dešťových srážek závisí výhradně na současném počasí, v němž hraje klíčovou roli monzun. Zásoby ledu ve velehorách jsou „dědictvím“ z dob minulých. Pokud ledovce roztají, jejích podíl na napájení řek se zmenší. Výsledný průtok vody řekami ale bude záviset na tom, jak se současně změní chod monzunů a množství dešťových a sněhových srážek.
Voda uvolněná z tajícího ledu a sněhu je ze všech velkých asijských řek nejdůležitější pro Indus. Korytem Indu v současnosti protéká voda, která ze 60 procent pochází z tání. Z této vody však dvě třetiny vznikají táním sněhu, jenž v povodí Indu každoročně napadne v zimních měsících. U Gangy je podíl vody z roztálých ledovců ještě menší a v případě Brahmaputry a také u čínských řek Jang-c’-tiang nebo Chuang-che je jen nepatrný.
„Ve srovnání s monzunem jsou ledovce zanedbatelné,“ komentoval nizozemskou studii v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature americký klimatolog Richard Armstrong. „Jde o velmi důležité zjištění. Mezinárodní panel pro klimatické změny předvídal dramatické omezení vodních zdrojů v Asii. To je zjevně výsledek celé řady nedorozumění.“ Přesto nejsou výhledy do asijské budoucnosti nijak růžové. Nizozemský hydrolog Walter Immerzeel provedl důsledné kalkulace přísunu vody do povodí velkých asijských řek. Výsledky jsou různé. Na jedné straně lze očekávat asi 20procentní snížení zdrojů vody pro Brahmaputru.
Na druhé straně za stejných podmínek dojde k desetiprocentnímu nárůstu zdrojů vody pro povodí Žluté řeky. Immerzeel došel ve své studii k závěru, že změny ve vodním režimu nedovolí do roku 2050 závlahy na ploše, která by uživila 60 milionů lidí, tj. čtyři a půl procenta současné populace této oblasti.
Jako nejzranitelnější velká řeka Asie vychází podle Immerzeelovy studie Indus. Následky změn vodního režimu tu lze těžko předvídat. K jejich řešení musí spojit síly Indie a Pákistán. Vztah těchto atomových velmocí v otázkách vodních zdrojů je však už dnes velice napjatý. V blízké budoucnosti nelze očekávat výraznější zlepšení a dohodu o spolupráci.
Led ubývá také kvůli změnám v Atlantiku Švýcarský ledovec Aletsch je s délkou kolem 23 kilometrů a plochou 120 kilometrů čtverečních největší a nejdelší v celých Alpách. Za poslední století z něj ubylo asi 10 kilometrů kubických ledu a zkrátil se o dva kilometry. Podobně si vede půldruhá tisícovka menších švýcarských ledovců.
Tento ústup vysokohorských ledovců je připisován na vrub globálních změn klimatu vyvolaných člověkem. Podle švýcarských glaciologů však mohou lidé za mizení ledovců jen z poloviny. Ledovce hrají důležitou roli při zásobování řek vodou. Výzkum nizozemských hydrologů odhalil, že i tento vztah je mnohem komplikovanější, než jsme si mysleli. Řeky jsou mnohem více závislé na dešťových srážkách.
Tým vedený švýcarským glaciologem Matthiasem Hussem z univerzity ve Freiburgu došel k závěrům, které jsou překvapivé spíše pro laickou veřejnost než pro odborníky. Hussův tým dal dohromady data z měření třicítky švýcarských ledovců včetně rekordního Aletsche za posledních sto let. Odborníci došli k závěru, že tání alpských ledovců je silně ovlivňováno děním v Atlantiku. Povrchové teploty Atlantického oceánu v přibližně šedesátiletém cyklu stoupají zhruba o jeden stupeň Celsia a pak opět klesají na původní hodnoty.
Tuto tzv. atlantickou vícedekádovou oscilaci nevyvolává člověk. Způsobují ji přirozené změny v cirkulaci mořských proudů. Fenomén má zřejmě vliv nejen na srážkové poměry v Evropě a růst či ústup ledovců, ale i na četnost a sílu hurikánů na atlantickém pobřeží Střední a Severní Ameriky. Alpské ledovce během posledního století ztratily asi polovinu svého objemu, ale to neznamená, že se stále jen zmenšovaly. Kolem roku 1910 a 1970 naopak rostly. Tyto nárůsty však byly zcela vymazány úbytky masy ledovců ve čtyřicátých a osmdesátých letech minulého století. Výsledky výzkumu Hussova týmu zveřejnil vědecký časopis Geophysical Research Letters.
„V žádném případě nezpochybňujeme podstatu a závažnost klimatických změn vyvolaných lidskou činností,“ řekl Huss v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Z našich zjištění však vyplývá, že současný ústup ledovců může být stejným dílem vyvolán přírodními klimatickými výkyvy i oteplením, jež vyvolává člověk vypouštěním skleníkových plynů do ovzduší.“
„Jde o první detailní náhled na vliv známých klimatických sil na chování ledovců,“ ocenil švýcarskou studii rakouský glaciolog Georg Kaser z univerzity v Innsbrucku, jehož tým došel před časem k závěru, že přirozené výkyvy v klimatu přispívají významně i k současnému zmenšování ledovců na africkém Kilimandžáru.
„Obecně rozšířená představa, podle které je ústup ledovců důsledkem pouze zvýšených teplot ovzduší, je přehnaně zjednodušená. Už více než padesát let vědí glaciologové, že ledovce jsou citlivé na mnoho klimatických faktorů, z nichž zdaleka ne všechny lze připsat na vrub globálnímu oteplování. Vzhledem k tomu, jak důležitou roli hrají ledovce jako zdroje vody, je to nesmírně důležité zjištění,“ říká Kaser.
Komplikované osudy ledovců
Ledovec Aletsch, dlouhý kolem 23 kilometrů a o ploše 120 kilometrů čtverečních, je nejdelší a největší v celých Alpách. Za poslední století se zkrátil o dva kilometry. Podle švýcarských glaciologů však mohou lidé za mizení ledovců jen z poloviny.
Současný ústup ledovců může být stejným dílem vyvolán přírodními klimatickými výkyvy i oteplením, jež vyvolává člověk vypouštěním skleníkových plynů do ovzduší. Tání alpských ledovců je silně ovlivněno procesy v Atlantském oceánu, říká Matthias Huss z univerzity ve Freiburgu, jehož tým zkoumal třicet švýcarských ledovců.
Některé ledovce v Himálaji a Karákoramu se nezmenšují, ale naopak rostou. O ledovci Siachin se obvykle píše, že se smrskl na půlku své původní délky. Nejnovější měření indických glaciologů ale dokládají, že čelo ledovce je posledních 50 let stále na stejném místě.