Kredit: UC Berkeley.
Astronomové se určitě ještě nevyspali z bujarých oslav kolem objevu Gliese 581 g, planety velikostí blízké Zemi v obyvatelné zóně kolem její hvězdy, ani z neméně divokých dohadů kolem její existence, a už tu máme další studii, která vcelku seriózně odhaduje vysoké procento hvězdných systémů s planetami o velikosti jedné poloviny až dvojnásobku hmotnosti Země.
Až doposud jsme s našimi přístroji nebyli schopni nalézt konkrétní planety velikosti Země. Jak je tedy vlastně možné odhadnout jejich počet? Lovci planet Andrew Howard a Geoffrey Marcy z Univerzity of California, Berkeley na to šli velmi lstivě. Vybrali si 166 blízkých hvězd spektrálních tříd G a K, které jsou od nás vzdálené maximálně 80 světelných let. Žluté hvězdy třídy G přitom odpovídají našemu Slunci, oranžové hvězdy třídy K jsou o něco chladnější. Zvolené hvězdy po dobu pěti let pečlivě pozorovali na havajské Keckově observatoři a pomocí analýzy radiálních rychlostí zkoumali jejich případné planetární systémy. Vzhledem k možnostem používaného spektrografu HIRES, který dokáže změřit radiální rychlost hvězd s přesností na 1 metr za sekundu, mohli Howard a Marcy nalézt pouze planety obíhající kolem jejich hvězdy za méně než 50 dní a zároveň planety minimálně trojnásobně hmotnější, než je naše rodná hrouda. Z jejich dat přesvědčivě vyplývá, že menších planet je víc.
Podle všeho připadá na stovku běžných hvězd podobných Slunci jedna až dvě planety velikosti Jupitera, zhruba šest planet srovnatelných s Neptunem a kolem dvanácti takzvaných superZemí, čili planet o hmotnosti 3 až 10 Zemí. U superZemí schopnosti Keckovy observatoře končí, ale Howard s Marcym nekompromisně extrapolovali známá fakta na planety srovnatelné se Zemí a dospěli k číslu 23 planet velikosti plus mínus Země na 100 běžných hvězd. Je to prý vůbec poprvé, kdy někdo do takového odhadu zahrnul data o planetách velikosti Neptunu a o superZemích.
Studie Howarda a Marcyho se navíc vyjadřuje pouze k planetám na velmi blízkých oběžných drahách. Reálný počet planet srovnatelných se Zemí u hvězd spektrálních tříd G a K může být tedy ještě větší a také mnoho z nich může být uvnitř obyvatelných zón (habitable zone) příslušných hvězd, tedy tam, kde by se na nich měla udržet kapalná voda. Je pozoruhodné, že se výsledky Howarda a Marcyho zásadně rozcházejí s dosavadními modely vzniku a chování planetárních systémů. Podle těchto modelů by totiž měl být vnitřek hvězdných soustav poměrně pustý a prázdný a to, jak se zdá, není.
Škarohlídové jistě neopomenou zdůraznit, že jde o pouhý odhad, navíc založený na předpokladech, které samozřejmě nejsou stoprocentní. 166 hvězd nepochybně není příliš mnoho. Také je jistě pravda, že každá planeta velikosti Země nemusí být nutně vhodná pro život pozemského typu. Dokonce ani tekutá voda samozřejmě není žádnou zárukou veselých rejdů mikroorganismů. Na druhou stranu, podle všeho podezřele rychlý a snadný vznik života na Zemi, podezřele hojný výskyt organických látek ve vesmíru a teď i překvapivě vysoký odhad výskytu planet typu Země v Mléčné dráze, dohromady skládají velmi zajímavý obrázek. Brzy se můžeme dostat do situace, kdy budeme vědět, že všude kolem nás jsou přinejmenším velice slibné světy, na které se s dosavadními kosmickými technologiemi nikdy nedostaneme. Nevím jak vám, ale mě to přijde velice frustrující.
Prameny:
NASA, Jet Propulsion Laboratory 28. 10. 2010, Science 330: 653 - 655.