Kromě označení saola, případně Sao La je tento sudokopytník znám také jako Sun Duong, nebo jen krátce Yang. Domorodci používají jiné názvy jako např. Vu Quang. Je otázkou času, kdy jmen bude více, než exemplářů žijících ve volné přírodě. Pro západní svět se toto zvíře stalo známým prakticky až v roce 1992 a již tehdy bylo na pokraji vyhynutí.

Chytit a zkoumat toto zvíře zblízka se prý již nikomu nepodařilo téměř celé desetiletí. Až nyní. Jde o svérázný druh, který s turovitými, kam ho systematika řadí, toho společného má jen velmi málo. Dva roky po objevení byla saola prohlášena za ohrožený druh a spustil se program na její záchranu. Přesto se po dalších dvou letech dostala na listinu vysoce ohrožených druhů a situace se rapidně zhoršuje. Navzdory všem proklamacím je stále lovena a její teritorium je kouskováno silnicemi a polnostmi. Malé skupinky zvířat se již nestýkají a bez sexu není ani potomstvo. Během tří generací klesly stavy saoly o více než 80 %. Před dvěma roky byl počet dospělců odhadován na přibližně 250. Největší z populací měla méně než 50 jedinců v reprodukčním věku. Inbríding u nich dál neutěšeně roste.  

 

Zbytky této zvěře se vyskytují na hranicích mezi Vietnamem a Laosem. Lesy, v nichž saoly žily, dnes stále mají plochu  15 000 kilometrů čtverečních, ale na většině rozlohy se již nevyskytují.  Přesné sčítání zvířat nikdo nedělal. Počty se odhadují jen podle útržkovitých pozorování a z výpovědí domorodců. I ten nejoptimističtější odhad předpokládá, že zvířat, včetně mláďat, není více než 750. Realita bude ale zřejmě mnohem krutější. Lesy v nížinách berou rychle za své a zvířatům nezbývá, než se přesunout do vyšších oblastí, které jsou jejich životnímu stylu a skladbě pastvy cizí.
Největší pohromou pro saoly je, že si lidé nedají pokoj s jejich lovem. Jedna věc je vyhlásit nějaký zákaz, druhá jeho vymáhání. V okruhu 100 km od posledního útočiště saol se snaží nějak přežít devět milionů hladových Vietnamců a pro mnohé z nich je „bushmeat“ důležitým zdrojem obživy. Jako druh jsme velmi úspěšní a tak to ty ostatní dostávají pocítit. Podle vědců se ve styčném pásmu  35 km od lidských obydlí již žádné saoly nevyskytují. Byly vybity.

 

Reprodukční interval těchto zvířat je pravděpodobně delší než tři roky a s divokými prasaty, které se tu také vyskytují nemohou soupeřit. Se saolami to nevypadá dobře ani z dalších důvodů  - v jejich teritoriu je plánována výstavba vodních děl, připravuje se těžba nerostných surovin a místní orgány mají jiné starosti než červenou knihu ohrožených druhů.  Když nějaký ten zákaz vydají, tamní horalé číst neumí, a i kdyby dovedli, kručící žaludky jsou ve srovnání s popsaným lejstrem pádnější argument. Zvíře na fotografii, ze kterého mají media takovou radost, je dokladem, že saoly ještě zcela nevymřely. Poloha ležmo ale moc naděje na návrat do přírody nedává. Nezbývá než doufat, že ještě nějakou dobu se s nimi tu a tam potkávat budeme a za lepších okolností.    

 

Míry a váhy
Délka těla 150 cm, obvod hrudníku 80 – 90 cm, ocas okolo 25 cm a hmotnost v dospělosti 100 kg.

Charakteristická je krátká tmavohnědá srst se světlejším odstínem na šíji a spodních partiích těla. Výrazný úzký tmavý pruh se táhne od páteře v místě začínajícího ocasu a přechází na až na zadní končetiny. Tmavá linie nohou je přerušena bílým pruhem těsně nad paznehty. Poněkud groteskně působí světlé "šmouhy" na hlavě i bílé proužky nad okem. Tak trochu  připomínají šedivějící obočí. Vzor na tváři je mírně individuální a zřejmě slouží zvířatům jako rozpoznávací znaky, podle nichž na dálku snadno zjišťují, zda jde o příbuzného, či cizince. Brada a okolí spodního pysku jsou u všech zvířat bílé, stejně jako pruh přes zadek. Ten ostatně pokračuje i na krátký ocas, kde se střídá s hnědou. Konec vrtidla je opatřen černou bambulkou.

Zvíře má nezvykle mohutný a dlouhý krk, takže vypadá jako antilopa. Mírně zahnuté tmavé rohy rostou oběma pohlavím a dosahují délky 35-50 cm.

Délka březosti, jako u obdobně velkých antilop, je 33 týdnů. Matka rodí jen jedno mládě. Kdy své  potomky odstavuje se neví. Dospělci se mají šanci dožít osmi až devíti let. O jejich chování ve volné přírodě toho moc nevíme. Z pozorování v zoologických zahradách se dá soudit, že aktivní jsou ráno a vpodvečer. Velké žlázy na tvářích slouží k vylučování feromonů, kterými si značkují  teritorium. Případné spory řeší za pomoci svých ostrých zbraní. Boj však často končí stejně náhle, jako se rozhořel. Hlasově se projevují krátkým mekotem. Zvláštností je jejich dlouhý jazyk. Umí se jím ohánět tak, že se snadno zbaví parazitů po celém těle. Zvířata žijí povětšinou samotářsky a pospolu jsou vidět jen matky se svou ratolestí. Situace asijských jednorožců je tristní a jejich záchrana zřejmě bude záviset na zoologických zahradách.

Pramen: Pseudoryx nghetinhensis