Intelektuálové, kteří mají každou sklenici způli vypitou, rádi vidí lidskou civilizaci jako nádor na těle panenské planety, která nemá budoucnost. Hrozí se růstu populace, expanze ekonomiky, vlády konzumu a poslední dobou i pěkného počasí, přičemž doporučují všechno omezit, vším šetřit, po ničem netoužit a stát se vegany.
Naštěstí, konzumní přízemnost lidské duše, díky níž můžeme jakžtakž rozumě existovat, je velmi tvrdě zadrátovaná v mozku a u většiny lidí funguje jako spolehlivá záchranná brzda. Tím není samozřejmě řečeno, že budoucnost bude bezproblémová, jenom je možné ji řešit i jinak, než živořením na romantickém statku. Země je, i bez ohledu na lidstvo, poměrně nebezpečné místo k životu a naše pozemská idylka nemusí trvat věčně. Proto se mnozí optimisté poohlížejí po okolním vesmíru, kde je spousta vhodného místa. Jsou to úplně jednoduché počty, čím více lidských kolonií, tím větší šance, že překonají nejrůznější katastrofy, které bezpochyby přijdou.
Do podobných úvah se nedávno pustil i historik Roger Launius, kurátor Smithsonian National Air and Space Museum, jehož text otiskl Endeavour, čtvrtletník o historii a filozofii vědy ve službách lidstva. Netají se tím, že by se lidstvo mělo ve svém zájmu rozšířit za hranice třetí planety naší hvězdné soustavy. Nedávno se v podobném duchu vyjádřil i kultovní Stephen Hawking, kterého poslední dobou baví vypouštět zásadní prohlášení a vyvolávat s nimi poprask v zatuchlém vědeckém rybníčku. Lidstvo by podle něj rozhodně nemělo sázet úplně všechno na jedinou kartu, čili na planetu Zemi, tím spíš, když je evidentní, že pozemský klid z mnoha různých důvodů nevydrží věčně. Není otázkou, jestli nějaká slušně globální katastrofa přijde, ale kdy to bude a jestli na ni stihneme rozumně zareagovat.
Zdá se, že pro lidstvo je nejlepší volbou vyrazit za oběžnou dráhu Země, slovy Buzze Rakeťáka „vzhůru do nekonečna a ještě dál!“ Může ale lidské tělo nekonečný vesmír zvládnout? Pozemské bakterie mají poměrně jasno. Pro mnohé z nich není problém ani strávit minimálně měsíce ve smrtelně chladném a prozářeném meziplanetárním prostoru. Lidé jsou na tom ale pochopitelně o poznání hůře.
Launius i další odborníci mají za to, že náhodná a slepá evoluce stvořila naše těla tak mizerně, že se před dobýváním vesmíru budeme muset stát kyborgy, čili bytostmi z organických a anorganických součástek. Naši přízemní biologii by měly vylepšit rozličné mechanické či elektronické součástky, které našim potomkům usnadní život na kosmických plavidlech i v nových koloniích.
Pouhá zmínka o kyborgizaci lidstva samozřejmě dráždí zástupy strážců etiky, morálky a náboženství, kteří okamžitě naleznou spoustu více či méně bizarních problémů a překážek. Například novozélandský medicínský etik Grant Gillett z Otago Bioethics Center na University of Otago Medical School po všech výhradách vidí klíčový problém v tom, že „bychom mohli stvořit psychopaty, jelikož dobře nerozumíme povaze kyborgů,“ což je ve skutečnosti čistě technický problém.
Vtip je v tom, že kyborgem je nejenom démonicky frustrovaný Darth Vader, ale taky nositelé rozličných implantátů a vzhledem k pružnosti definic vlastně úplně každý, kdo má internet, mobil, očkování nebo třeba kolo, čili celé lidstvo. Již dnes žijeme ve věku kyborgů a jaksi není důvod být z toho eticky zhrzený. Člověk s mobilem v ruce by měl mít duši a tentýž člověk s mobilem pod kůží už ne? Bohužel zřejmě právě obavy o mediální obraz astronautů v očích konzervativně laděné veřejnost vedly koncem 60-tých let NASA k opuštění konceptu kyborgizace astronautů.
Launius oprávněně hořekuje, že středověk bohužel stále trvá a NASA se ve svém Programu výzkumu člověka ve vesmíru (Human Research Program) poněkud bezradně orientuje na omezení rizik choulostivých astronautů, kterým hrozí všemožné zdravotní problémy, od zádumčivosti a stravy až po tvrdé záření.
Výzkum kyborgů dosud drží v šachu nedostatek peněz a mlžení etiků, Launius ale doufá, že brzy přijde jejich chvíle. K plavbě po vesmírném oceánu potřebujeme nejen průkopnické technologie, ale především odvahu je používat.
Prameny: Astrobiology Magazine 16.9. 2010, Endeavour 34: 122-129.