Zatímco u nás se stále častěji ozývají blouznivci brojící proti očkování proti infekčním chorobám, ve světě nahánějí infekční onemocnění strach otrlým odborníkům z oboru tropické medicíny. Prestižní vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) přináší zprávu týmu vedeného Anne Rimoinovou z University of California v Los Angeles (UCLA) o dramatickém postupu tzv. opičích neštovic v Demokratické republice Kongo. Od roku 1986 tam stoupl výskyt této choroby na dvacetinásobek.
Virus opičích neštovic je často přenášen hlodavci. Lidé se nejčastěji nakazí konzumací masa nemocných zvířat. Inkubační doba trvá v průměru 12 dní. Choroba se projevuje podobně jako plané neštovice horečkou, bolestmi hlavy, bolestmi v zádech a ve svalech. Na rozdíl od planých neštovic dochází při opičích neštovicích ke zvětšení mízních uzlin. V průměru do tří dnů se pacient „osype“ – vytvoří se u něj vyrážka s typickými neštovicemi.
Dříve nepředstavovala choroba velký problém, protože se masově očkovalo proti pravým neštovicím a i onemocnění planými neštovicemi zajistilo člověku imunitu proti opičímu viru. Vymýcení pravých neštovic s sebou přineslo konec očkování a už tenkrát se epidemiologové obávali, že by se tím mohla otevřít vrátka pro opičí virus. Až do konce 20. století se zdálo, že to byla zbytečná obava. Odborníci došli k závěru, že se opičí neštovice přenášejí z člověka na člověka tak vzácně, že nemohou vyvolat epidemii. Teď se karta obrací.
K šíření opičích neštovic zřejmě přispívá lov pralesních zvířat a masová konzumace jejich masa. Lov a obchod s tzv. bushmeatem nabírá v Africe děsivých měřítek. Nelze to svádět jen na obyvatele třetího světa. Na růstu světové spotřeby bushmeatu se stále větší měrou podílejí i ekonomicky vyspělé země včetně zemí Evropské unie, kam se bushmeat ve velkém pašuje.
Opičím neštovicím nahrává i fakt, že plné tři čtvrtiny dnešního obyvatelstva Demokratické republiky Kongo už nebyly očkovány proti pravým neštovicím a neprodělaly plané neštovice. To představuje početnou skupinu lidí, kteří jsou k opičím neštovicím vnímaví.
Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že počet onemocnění stoupá mezi volně žijícími savci a to pak vede k častějšímu kontaktu lidí s virem. Nelze však vyloučit ani proměnu viru opičích neštovic. Ten se zřejmě adaptuje na lidský organismus. Naštěstí to s sebou nese i nižší virulenci. Následky onemocnění jsou mírnější. V roce 1986 byla úmrtnost na opičí neštovice asi 10 %. Dnes je smrt při tomto onemocnění výjimečná.
Pokud vám někde nabídnou guláš z kočkodana, doporučuji odmítnout. Nikoli proto, že byste se mohli nakazit opičími neštovicemi. Tepelná úprava virus zničí. Pokles spotřeby bushmeatu je žádoucí nejen z hlediska ochrany přírody, ale i z hlediska ochrany člověka před novými onemocněními. To platí hlavně pro export bushmeatu do ekonomicky vyspělých zemí.
V třetím světě bude bushmeat ještě dlouho jedním z klíčových zdrojů proteinů ve výživě tamějších obyvatel. V situaci, kdy má obyvatel tropické Afriky na vybranou mezi pečení z ohroženého druhu guerézy a smrtí hladem, je jeho volba celkem jednoznačná. Pokud si opičí gulášek nedokážete odepřít, nedoporučuje se jít následně potřást pravicí šéfkuchaři. Ten se dotýkal i tepelně neupravené surovinya pokud vaří z bushmeatu častěji, může vlastnit velmi impozantní sbírku exotických virů.
Namístě je i opatrnost při nákupu nejrůznějších exotických domácích mazlíčků. V roce 2003 si USA zažily vzrůšo s opičími neštovicemi poté, co jeden obchodník se zvířaty importoval virus s africkými hlodavci. Od těch se nakazili chovaní psouni prérijní a od těch pak zase obchodník se zvířaty.
Jinak však není třeba propadat panice. Opičí neštovice zatím nehrozí přerůst v kalamitu, jakou představoval např. SARS. Ale je jistě dobré o postupu viru opičích neštovic vědět a dávat na něj pozor. Takový je také závěr studie v PNAS.
Pramen: PNAS