Ořechové kovadliny a mravenčí udice
Tvrdé skořápky nepředstavují pro šimpanze nepřekonatelnou překážku v cestě za lahodným ořechovým jádrem. Lidoop si položí ořech na tvrdou podložku jako na kovadlinu a udeří do něj kamenem, který si pro tento účel přinesl  s sebou. Jeden úder, druhý, třetí. Skořápka puká a šimpanz si může pochutnat na jejím obsahu.
Rozbíjení ořechů se šimpanzi učí. Mláďata pozorují matku a snaží se ji napodobit. Trvá jim to dlouho, ale nakonec tuhle dovednost zvládnou. Při zevrubnějším pohledu je patrné, že se technika louskání ořechů užívaná v různých oblastech liší. Někde slouží šimpanzům jako kovadlina kameny, jinde kladou lidoopi rozbíjený ořech na kořeny stromů vyčnívající z půdy. To může být zčásti důsledek toho, že se některým šimpanzům libí „dřevěná kovadlina“ zatímco jiné skupiny jsou zvyklé používat „kovadlinu“ z kamenů. Do výběru kovadliny se však může promítnout i vliv přírodních podmínek. Například v oblastech s kamenitou půdou jsou kamenné kovadliny snadno dostupné, zatímco v jiných lokalitách je kámen vzácný materiál a šimpanzi tam používají jako podložku kořeny a jako „kladivo“ těžké kusy dřeva.

Video: Roztloukání ořechů

V jiných situacích zřejmě nehrají přírodní podmínky velkou roli. Šimpanzi běžně loví mravence a termity tak, že jim do hnízd strkají stébla trávy. Rozzuřený hmyz zakousnutý do cizího předmětu pak šimpanz vytáhne. Některé skupiny šimpanzů si strkají „udici“ s mravenci přímo do úst. V jiných tlupách šimpanz shrne mravence ze stébla do dlaně a teprve pak si pochoutku strčí do pusy. Na rozdílný způsob konzumace termitů zřejmě nemají přírodní podmínky významnější vliv. Šimpanzi si jej zvolili podobně, jako lidé jedí buď hůlkami anebo vidličkou a nožem. Vybraný způsob konzumace termitů se předává v tlupě učením z generace na generaci a představuje fenomén, který vědci označují jako zvířecí kulturu. 

Významná role genů
Odlišné chování, jež se předává z generace na generaci učením, není výsadou lidoopů. Najdeme jej i u dalších obratlovců. Názornou ukázkou jsou ptačí dialekty. Zpěv ptáků žijících na velkých územích se v jednotlivých lokalitách významně liší. Výrazné rozdíly jsou patrné například v hlasových projevech mezi českými a německými pěnkavami. Podobně se liší naučený zpěv samců velryb keporkaků u západních a východních břehů Austrálie.

Video: Rybaření mravenců

Mezinárodní tým německých, japonských a  britských vědců vedený Kevinem Langergraberem z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku prověřil, nakolik se můžou do šimpanzí kultury promítat rozdíly v dědičné informaci.  Šimpanzi jsou po genetické stránce velice pestří a genetické odlišnosti mezi jednotlivými zvířaty i skupinami jsou mnohem větší, než na jaké narážíme v rámci podstatně početnější lidské populace. Vědci se soustředili na porovnání dědičné informace uložené v buněčných organelách mitochondriích. Ta se skládá zhruba ze 16 000 písmen genetického kódu a tvoří jen zlomek z tří miliard písmen celkové dědičné informace. Zvláštností dědičné informace mitochondrií je, že ji potomkům předává výhradně matka. Je tedy ukazatelem dědičnosti „po přeslici“. Stejně se předávají mezi šimpanzi i kulturní znaky – mláďata se je naučí od matky.
Mladí šimpanzí samci zůstávají po dosažení dospělosti ve své rodné tlupě. Samičky jsou však vypuzeny a musí si najít místo v cizím společenství šimpanzů. Jsou to tedy  právě samice, kdo může vnést do tlupy nejen nové varianty dědičné informace, ale i nové dovednosti.
Ve studii zveřejněné vědeckým časopisem Proceedings of the Royal Society B sledoval Langergraberův tým, nakolik se rozdíly v dědičné informaci devíti různých šimpanzích skupin promítne do rozdílů v naučeném chování. Celkem sledovali vědci vliv dědičnosti na 38 různých typů chování obecně považovaných za projevy šimpanzí kultury. Nešlo o to najít varianty konkrétních genů a určit, co každá z nich v chování lidoopů určuje. Vědci hledali odpověď na otázku, zda a nakolik se vedle životních podmínek promítají do učeného chování i dědičné vlohy. Zjistili, že genetické faktory mohou hrát významnou roli až u poloviny zkoumaných typů chování. Znamená to, že takové chování se spíše dědí než učí.

Komplikovanější obraz kultury
Studie vzbudila mezi odborníky velkou pozornost. Andrew Whiten z university ve skotském St. Andrews, který patří k předním světovým expertům na šimpanzí kulturu, vytýká studii malý „záběr“ šimpanzí dědičné informace. Podle Whitena vyvozují Langergraber a spol. „z příliš mála příliš mnoho“. Whiten také poukazuje na výsledky pokusů, při kterých si zcela nepříbuzní šimpanzi osvojili zcela totožné typy chování bez ohledu na to, že pro ně zřejmě neměli stejné dědičné vlohy.
Nizozemský etolog Frans de Waal působící na americké Emory University vidí výsledky Lengergraberova týmu v poněkud jiném světle.
„Nejde o odmítnutí šimpanzí kultury, ale o notné zkomplikování toho, jak se na ni díváme,“ řekl de Waal v rozhovoru pro vědecký týdeník Science. „Nikdo tu netvrdí, že někteří šimpanzi mají gen pro lovení termitů na větvičku, stejně jako nikdo netvrdí, že někteří lidé mají gen, který je předurčuje k tomu, aby jedli vidličkou a nožem, a jiní mají gen pro to, aby jedli hůlkami. Pokud přijmeme jako fakt, že šimpanzi mají kulturní zvyky, které se šíří učením, a přidáme k tomu ještě vlivy dědičné informace, dostaneme se mnohem blíže situaci, jakou známe u lidí.“

Video: Řešení úlohy, se kterou se dříve nesetkal

Již dříve bylo u šimpanzů pozorováno důmyslné chování, které byli vědci ochotni připsat spíše vlivu genů. Při onemocnění střevními cizopasníky například lidoopi vyhledávají chlupaté listy a pojídají je, aby si jimi pročistili útroby. Japonští vědci přistihli při stejné konzumaci chlupatých listů i mladé šimpanze odchované v zajetí, kteří se nemohli tento trik od nikoho naučit.
U lidí je tomu s vrozenými sklony podobně.
„Dědičné je i některé lidské chování, o kterém bychom to nikdy neřekli,“ vysvětluje v rozhovoru pro Science Kevin Langergraber. „Geny například výrazně ovlivňují to, jestli je člověk extrovert a obléká se nápadně, nebo zda je introvert a při  výběru oblečení dává přednost hlavně pohodlí.“