Klimatičtí pesimisté rádi vyprávějí srdcervoucí příběhy o tom, jak se změní klima a vzápětí potom zmizí celá příroda. Konstruují přitom složité úvahy o jemném přizpůsobení rostlin a živočichů současné teplotě klimatu, z něhož podle nich plyne, že sebemenší změna zaběhaných pořádků nevyhnutelně povede ke tragickému masovému vymírání. Pár stupňů nahoru nebo eventuelně dolů a je konec. Máme se opravdu připravit na totální rozvrat živé přírody?
Ve skutečnosti je to podle všeho nesmysl. Jak by mohly miliony druhů přežít poslední milion let, kdy planetární klima poletuje na splašené houpačce ledových a meziledových dob? Je čím dál jasnější, že se klima v minulosti měnilo velmi prudce a takzvaná změna klimatu dnešní doby je svými parametry zcela srovnatelná s nedávnými i dávnějšími událostmi. Pokud by organismy bezmocně vymírali při každé svižnější změně podmínek na planetě, bylo by tu dnes veselo asi jako na Marsu. Přitom zjevně nežijeme v muzeu plném ztrouchnivělých mrtvol, ale v pestrém kypícím světě. Kde tedy udělali klimatičtí soudruzi chybu?
Elegantní odpověď nedávno poskytl kanadský evoluční biolog a nadšený experimentátor Rowan Barrett z University of British Columbia, jehož nejnovější výzkum publikoval časopis Proceedings of the Royal Society B. Barrett a jeho kolegové pracovali s koljuškami tříostnými (Gasterosteus aculeatus), drobnými rybkami, které jsou v biologických kruzích velmi oblíbenými protagonisty nejrůznějších experimentů. V dnešní době už sláva koljušek překračuje prahy evolučních konferencí a molekulárních laboratoří a lze se s nimi běžně setkat i ve středoškolských učebnicích a populárních knížkách. Historie koljušek začala v oceánu severní polokoule, odkud se minimálně na konci zatím poslední doby ledové zvědavě šíří do brakické a sladké vody jezer a vodních toků. Už z toho je vidět, že koljušky nebudou žádná ořezávátka, a že se nejspíš dovedou přizpůsobit velmi dramatickým změnám prostředí. Obzvlášť sladkovodní koljušky jsou nesmírně proměnlivé a za evolučně krátký čas evidentně zvládli vytvořit pestrou sbírku tvarů těla, fyziologií a životních stylů, které rybí taxonomy přivádějí k šílenství. Někteří méně vyrovnaní jedinci mají dokonce sklon popisovat z každého jezera jiný druh koljušky.
Zdálo by se, že už není třeba dodávat nic dalšího. Mnozí lidé v naší technicky naladěné civilizaci ale zatvrzele ignorují vše, co není výsledkem přísně kontrolovaného experimentu. Barrett a spol. tudíž uspořádali elegantní manipulativní pokus, během něhož ověřovali schopnost koljušek reagovat na změnu prostředí. Badatelé si vlastně znovu přehráli historii a přemístili koljušky tříostné nachytané v moři do sladkovodního rybníku, kde je ponechali osudu. Už po třech letech zjistili, že potomci koljušek z moře ustojí teplotu o 2,5 stupně Celsia nižší, než v jaké žili jejich mořští předci.
Na první pohled nepůsobí dva a půl stupně nijak ohromujícím dojmem. Jde ale o průměrnou teplotu vody, kde je každý stupeň proklatě znát. A také je to jedna z nejrychlejších evolučních změn, která kdy byla seriózně vědecky doložena mimo laboratoř. Není divu, že Barrett a spol. vzbudili značnou pozornost po celém světě a o jejich práci informují špičkové vědecké servery i masová média. Koljušky si právem zaslouží náš obdiv. Tohle je totiž ten dlouho postrádaný experimentální důkaz, že organismy nejsou tupě smířené s klimatickým osudem a že je nevyřídí sebemenší změna teploty oběma směry. Mají kupodivu i jinou možnost - mohou se adaptovat. Je jasné, že ne každý druh může reagovat tak rychle a snadno jako koljuška tříostná a že občas i někdo snad skutečně kvůli teplotě vymře, ale pohled do přírody napovídá, že doby ledové i mnohem kratší doby meziledové se dají vcelku rozumě přežít. Pokud má někdo i nadále potřebu strašit masovým vymíráním v důsledku změn klimatu, měl by se raději omezit na rodinu a přátelé, pokud mu jsou ochotní takové rozverné prášení dlouhodobě tolerovat.
Pramen: Proceedings of the Royal Society B online 4. 8. 2010, University of British Columbia 4. 8. 2010, ScienceDaily 9. 8. 2010, Wikipedia (Three-spined stickleback).