V porovnání s muži, ženy mnohem snáz propadají depresím, strachu a úzkosti. I závažnější psychické poruchy, které tyto stavy vyvolávají, se u nich projevují častěji. Prozkoumat příčinu na základní neurologické úrovni není jednoduché – u lidí lze použít jenom zdraví neohrožující metody a analogie s pokusnými zvířaty nemusí být zcela vypovídající. U potkanů si ale vědci mohou sáhnout přímo na mozek a podrobně ho prostudovat. Tyto výzkumy prokázaly zajímavý rozdíl v neurosignálním systému u samců a samic, který by mohl představovat alespoň část řešení tajenky i pro náš druh.
Výzkum vedla Rita J. Valentino z Filadelfské dětské nemocnice, která již léta studuje neurologickou podstatu chování. Kromě svých kolegů z nemocnice do spolupráce zapojila i neurology z Faberova ústavu pro neurovědy z University Thomase Jeffersona. Podle výsledků jejich studie, které publikoval časopis Molecular Psychiatry, jsou samičky potkanů v porovnání se svými pohlavními protějšky nejenom více citlivé na nízkou hladinu důležitého stresového hormonu kortikoliberinu, ale se i hůře vyrovnávají s jeho vyšší hladinou.
Kortikoliberin, neboli faktor uvolňující kortikotropin (corticotropin-releasing factor CRF) je hormon, který produkuje paraventrikulární jádro hypotalamu právě v důsledku stresu a který v roli neurotransmiteru řídí odpověď těla na nepříznivou situaci. Z hypotalamu je kortikoliberin krví přepraven do hypofýzy, kde spouští sekreci dalšího hormonu adrenokortikotropinu a ten vyvolá vyplavování protizánětlivých steroidů glukokortikoidů (těch, co se podávají při léčbě astma, nebo jiných těžších alergií) z kůry nadledvinek.
„Toto je první důkaz na pohlaví vázaných rozdílů v způsobu, jakým neurotransmitery přenášejí signály,“ tvrdí Rita Valentino. „I když bude zapotřebí další výzkum na zjištění, jestli to platí i pro lidi, náš výsledek možná pomůže vysvětlit, proč jsou ženy dvakrát více než muži postižené zdravotními problémy, které způsobuje stres.“
Vědci nutili laboratorní potkany nedobrovolně plavat a pak jejich vystresované mozky podrobně zkoumali. Zjistili, že u samiček mají molekuly signálního kortikoliberinu mnohem lepší šance pro navázání se na své receptory, než u samečků, u nichž si neurony v stresem zasažených mozkových centrech (zejména v párovém locus ceruleus mozkového kmene) dokážou poradit. Na některé kortikoliberinové receptory v povrchové membráně nervových výběžků se navazuje nitrobuněčný protein β-arrestin2 a navodí internalizaci - vtažení a uzavření receptorů do buněčné membrány neuronů. Ty jsou pak na stresové faktory méně citlivé. Tak arrestin všeobecně utlumuje odezvu buněk na signální molekuly, hormony a neurotransmitery.
Mozky stresovaných potkanů odhalily, že arrestin reguluje CRF receptory jenom u samců. Proto na mozek jejich partnerek kortikoliberin a s ním související kaskáda následných biochemických změn působí intenzivněji. U samiček tedy nefungují některé protistresové mechanizmy, kterými evoluce obdařila samečky.
Funkce hypotalamu a s nimi související regulační mechanizmy, které ovlivňují nejen odezvu organizmu na stres, ale řídí i metabolické procesy (např. chuť k jídlu, žízeň), teplotu těla, cirkadiální cykly, nebo sexuální aktivitu, jsou evolučně „staré“, společné pro všechny obratlovce. Proto je velká pravděpodobnost, že u lidí a jiných savců nebudou podstatně jiné výsledky, než se prokázaly u potkanů. Otázkou je, jaký byl evoluční „důvod“ k pohlavním rozdílům v reakcích na stres. Bylo by ho zajímavé zkoumat například u matriarchálních hyen, kde „ženské“ přebírají „mužské“ funkce nejen v lovu (což dělají i lvice), ale i v ochraně smečky a v bojích o hierarchii. Jestli jsou u hyen pohlavně vázanými protistresovými mechanizmy obdarované samičky, pak by takový výsledek byl silným důkazem pro tvrzení, že rozdíly vznikly na ochranu nervového systému toho pohlaví, které bylo více vystaveno stresovým situacím – vzájemným soubojům, vyšší potřebě se prosadit v komunitě, vyššími nároky na ochranu harému, smečky apod. Tedy samců. V podstatě to souvisí se vzácností samiček v reprodukčním procesu, ve kterém je počet potomků limitovaný jejich biologickými možnostmi. V lidské společnosti se tyto přirozené rozdíly smazaly a paradoxně se život v moderní společnosti z několika důvodů stal pro ženu více stresující.
(Poslední odstavec je úvahou autorky.)
| Souboje o samice a společenské postavení dělá ze samců rivaly a jejich těla vystavuje stresu. Vypořádat se s ním lépe a bez následků je velkou evoluční výhodou. Taková adaptace ale samičky obešla. Kredit: Windy Ridge Preserve | "Pány" ve smečce hyen jsou „ženské“. Jsou vystavené podobným stresovým faktorům, jako u jiných druhů samečci. Bylo by zajímavé vyzkoumat, jaké adaptační mechanizmy je chrání před negativními důsledky častých stresových situací. Kredit: Saadani National Park Tanzania |
Zdroje: Science Daily , Molecular Psychiatry Wikipedia