Když v roce 1995 společnosti Philips Sony, Toshiba a Time Warner uvedly na japonský trh nové datové médium DVD, říkaly mu původně docela poeticky „digitální videodisk“. Jak plynul čas, tak se z něj nejprve stal „digitální víceúčelový disk“ (Digital Versatile Disc) a nakonec se původní praktická zkratka DVD proměnila v oficiální název média.
Oproti v té době kralujícím cédéčkům mají záznamové stopy v DVD jen poloviční příčnou vzdálenost (0,74 mikrometrů). DVD mechanika je zapisuje červeným laserovým světlem o vlnové délce 660 nm, čili kratší, než v případě CD. DVD v porovnání s CD poskytují efektivnější korekci chyb záznamu, mají zhruba šestkrát vyšší kapacitu a používají odlišný souborový systém Universal Disk Format. Jedním slovem pokrok.
V dnešní době DVD stále ještě sedí na trůnu masového datového média. O jeho nástupnictví se donedávna vedla nelítostná válka formátů mezi blu-ray disky od firem Sony a Philips a disky HD DVD, které prosazovala Toshiba. Tato válka skončila v únoru 2008 vítězstvím formátu blu-ray, jehož mechaniky používají k zapisování modrofialový laser o vlnové délce 405 nm. Na základní blu-ray disky se vejde pětkrát víc dat, než na srovnatelné DVD. Ani tohle ale samozřejmě není konec.
Shin-ichi Ohkosi, chemik z University of Tokyo a jeho kolegové zcela nedávno v online edici časopisu Nature Chemistry publikovali objev pozoruhodného materiálu, který podle všeho umožní výrobu laciných superdisků s kapacitou pro uložení dat o objemu řádově tisíckrát větším, než kolik pojme klasické DVD. Jde o novou formu krystalu oxidu titaničitého, která se za pokojové teploty vlivem paprsku světla mění z černě zbarveného kovu na hnědý polovodič. To se pochopitelně dá velmi elegantně využít pro ukládání dat.
Podle Ohkoshiho i mnohých komentátorů jde o velmi slibný materiál, který má velké ambice stát se základem technologie další generace optických datových disků s naprosto strašlivým prostorem pro ukládání dat. Ohkoshiho tým již dokázal vyrobit částice nového materiálu o velikosti od 20 až po pouhých 5 nanometrů. Při použití částic o nejmenší velikosti by média využívající tento materiál svojí kapacitou více než tisícinásobně předstihla dnešní blu-ray disky.
Je pozoruhodné, že momentální tržní cena oxidu titaničitého představuje zhruba pouhou setinu ceny germania, antimonu a telluru, které se dnes používají při výrobě přepisovatelných DVD i blu-ray disků. Budoucí výrobci superdisků jistě uvítají, že nebudou muset zmíněné vzácné kovy komplikovaně shánět. Oxid titaničitý je levný a bezpečný, což dosvědčuje i jeho každodenní využití v celé škále výrobků od obličejových pudrů až po průmyslové barvy. Ohkoshi sice zatím nedovede odhadnout, kdy se nové superdisky s pohádkovou kapacitou dat dostanou mezi lidi, ale námluvy se soukromými společnostmi jsou už prý na spadnutí. Budeme opět svědky tvrdé války formátů anebo velcí hráči ruku v ruce vytvoří nové standardní médium pro rafinované zábavy blízké budoucnosti?
Prameny: Nature Chemistry online 23. 5. 2010, Wikipedia (DVD, Blu-ray)