Když po morální stránce hodnotíme konání druhých, snažíme se pochopit i jejich záměry, přesvědčení, případně duševní stav – tedy vše, co lidi k jistému chování motivuje. Vědci ze tří prestižních pracovišť, cambridžských Massachusetts Institute of Technology a Harvard University i bostonské Harvard Medical School, otestovali již několik let známou hypotézu, že pravý temporoparietální spoj (na 3. obrázku označen modrou barvou a číslem 1) – oblast lokalizovaná za a nad pravým uchem, kde se „potkávají“ temenní lalok se spánkovým, je spojená s vnímáním duševního stavu druhých lidí a od ní závisí naše morální postoje. Výsledky studie publikovali v nejnovějším vydání amerického časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.
Protože pro hledání odpovědi na otázku Kde v mozku sídlí morálka, se nedají využít žádní laboratorní hlodavci, vědci naverbovali dobrovolníky a uskutečnili s nimi dva experimenty. U obou použili takzvanou transkraniální (procházející lebkou) magnetickou stimulaci, ve které lokálně působící proměnné magnetické pole vyvolává v cílové oblasti mozku indukované měnící se elektrické napětí. To pro signály šířící se neurony působí jako rušička. Tím se - samozřejmě jen dočasně – dá narušit normální funkce ve zvoleném korovém mozkovém centru, což v případě této studie byla oblast pravého temporoparietalního spoje.
Vědci pro dobrovolníky naplánovali dva druhy testů. Při prvním jim naordinovali 25 minutovou magnetickou stimulaci těsně před sérii samotných úkolů, při kterých měli z morálního hlediska ohodnotit fiktivní příběhy použitím známky od 1 (morálně absolutně nepřípustné) po 7 (morálně zcela „bezúhonné“). Šlo o různé scénáře, jako například kluk nechá jít svojí přítelkyni samotnou přes můstek nad vodou i když ví, že je to nebezpečné. Otázka zněla, nakolik je to z morálního hlediska akceptovatelné i v případě, že se dívce nic nestalo. Morální postoj tak neměl být ovlivněn výsledkem události, jen samotným úmyslem „pachatele“. V průběhu posuzování událostí již mozek sledovaných osob nijak ovlivňován nebyl.
A právě v tom se lišil druhý pokus, před kterým vědci nepoužili déle trvající magnetickou stimulaci, ale v průběhu testů, těsně před hodnocením každé z fiktivních situací, cílové mozkové centrum stimulovali půl sekundovým magnetickým pulzem.
Testy prokázaly, že v obou pokusech narušení přenosu informací v oblasti spoje mezi temenním a spánkovým lalokem ovlivnilo morální postoje. Dobrovolníci pak každou situaci hodnotili spíše na základě výsledku - nic se nikomu nestalo, než na základě původních úmyslů „pachatelů“ – vím, že se někomu něco stát může, nebo to dokonce chci. Proto nevydařené pokusy o vědomé ublížení na zdraví považovali za morálně mnohem přijatelnější, méně odsouzeníhodné, než při kontrolních testech. Neurologové tak prokázali, jak porucha funkce jisté mozkové oblasti může zasahovat do formování našich morálních postojů.
Jenže oblast kontaktu temenního a spánkového laloku není zdaleka kompletní odpovědí. Před pár dny, 25. března, se v časopisu Neuron objevil další článek. Na v podstatě stejné téma, se závěry, které jsou také v podstatě shodné, jenom se týkají jiné mozkové oblasti – předo-střední části prefrontální (přední) kůry čelního laloku (na obrázku označené červeně a číslem 2). V autorském týmu jsou kromě známého amerického neurologa portugalského původu Antónia Damásia (University of Southern California; v r. 2004 mu v českém překladu vyšla knížka Hledání Spinozy) a jeho manželky Hanny Damásio, uvedeni i dva neurovědci, jenž se podíleli i na zmíněné studii s použitím magnetické stimulace - Liane Young z MIT a Marc Hauser z Harvardovy university v Cambridge.
Tentokráte ale neurologové nepoužívali žádné vnější neinvazivní metody na vyblokování správné funkce mozku, ale zkoumali devět pacientů s poškozením v oblasti prefrontální kůry čelních laloků v důsledku cévních poruch, nebo nádoru. Také tito dobrovolníci měli posuzovat morální stránku chování „pachatelů“ ve 24 hypotetických případech, ve kterých se sice nikomu nic nestalo, ale ve většině z nich šlo o vědomý úmysl oběti ublížit. I když testovaní pacienti s narušenou činností konkrétního mozkového centra měli ostatní poznávací funkce zcela v normě, nedovedli správně vyhodnotit a z morálního hlediska posoudit chování jiných lidí. I když racionálně plně chápali „pachatelův“ úmysl, jeho čin hodnotili na základě výsledku - jestli se něco stalo, nebo ne. A tak například člověka, který někomu ublížil nechtěně, nešťastnou náhodou, po morální stránce odsoudili mnohem více, než toho, kdo vědomě plánoval vraždu, jež se mu nepovedla.
Bez úmyslu snižovat význam tohoto výzkumu se patří dodat, že ani to není tak zcela neočekávaný výsledek. Právě António Damásio se dlouhá léta zabývá mimo jiné i výzkumem vztahů mezi sociálním projevem člověka a poruchami v prefrontální mozkové kůře.
V jedné ze svých prací (1994) se věnuje neurologické rekonstrukci známého případu Phinease Gagea, který v roce 1848 utrpěl při stavbě železnice v americkém státě Vermont hrůzostrašný úraz – při ucpávání nálože ve skále došlo k explozi a kovová tyč, kterou Gage nálož v díře pěchoval, mu přes levou tvář vletěla do hlavy, pronikla za levé oko a prorazila lebku v horní části čelní kosti. Gage nezemřel, dokonce ani neomdlel, ani si nestěžoval na velkou bolest. Zotavil se a přežil ještě 12 let v průběhu kterých vystřídal několik zaměstnání. Úraz sice způsobil oslepnutí na levé oko, ale nezanechal následky na Gageových pohybových schopnostech, paměti, ani logickém myšlení. Ovlivnil ale jeho osobnost – po nehodě byl nadmíru vznětlivý a nesnášenlivý. Stránka Neurophilosophy nabízí podrobný popis případu Phinease Gagea a zpochybňuje často opakované a prý značně přehnané tvrzení o dramatických změnách Gageovy osobnosti. Nicméně Phineas Gage představuje první modelový případ dokumentující vztah mezi prefrontální kůrou a sociální stránkou lidské osobnosti. I u lidí postižených autismem, neurologickou nemocí, která mimo jiné ovlivňuje i sociální vnímání a emocionální odezvu člověka se prokázala nedostatečná komunikace mezi čelními laloky a jinými centry v mozku.
Otázka „Kde sídlí morálka“ je asi nesprávně formulována. I když se naše morální postoje a sociální vnímání dají ovlivnit mnoha faktory – od drog, přes působení silných elektromagnetických polí až po těžké nemoci a úrazy, jde o komplexní projev vyšších nervových funkcí v součinnosti s výchovou, prostředím a kulturou. A tak žádná odpověď typu „zde“ nemůže být zcela vyčerpávající.
(doporučená literatura: Elkhonon Goldberg: Jak nás mozek civilizuje, Karolinum, 2004)