Svátkem chemiků celého světa se někdy označuje National Meeting of the American Chemical Society. Ten letošní se právě koná v San Francisku. Jde o prestižní záležitost, na které se vědci chtějí tak trochu pochlubit a tak v jejich presentacích nebývá nouze o novinky. Jednou z nich je nová metoda určování stáří artefaktů. I když letošní program se nesl v duchu udržení životního prostředí a příspěvků typu „Snížení konzumace masa a jeho vliv na globální oteplování“, za pozornost stojí práce z jiného soudku. Kolektiv vedený Marvinem Rowem přichází s vylepšenou metodou určování stáří uměleckých děl, při níž není z památky potřeba odebírat vzorek.

Zvětšit obrázek

Marvin W. Rowe (vlevo), emeritní profesor Texas A&M University. Na snímku je se svými kolegy v Kataru, kde vyučuje chemii.

Klasická uhlíková metoda
Radiokarbonová metoda datování je určena pro měření stáří biologického materiálu. Spočívá na stanovení izotopu uhlíku ¹⁴C. Stáří vzorků se určuje výpočtem z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C, jehož je v přírodě 0,000 001 % z celkového počtu množství uhlíku. Tento nuklid se neustále vytváří interakcí neutronů kosmického záření s dusíkem v atmosféře a organismy si ho za doby svého života neustále doplňují. Po smrti ale dochází již jen k jeho úbytku a to tempem, které odpovídá jeho rozpadu (poločas rozpadu je 5730 let). Z poměru množství izotopu ¹⁴C k jeho sesterskému (stabilnímu) ¹²C, lze vypočíst dobu, kdy stromy byly pokáceny, plodiny z nichž bylo jídlo vyrobeno sklizeny, kdy nebožtík zemřel, zvíře bylo uloveno,… Metoda má své nevýhody – neurčíte s ní kdy byl obraz namalován, ale jen to, kdy byl sklizen len použitý jako plátěný podklad pro malbu. 
Problémem metody je také její přesnost. Zvláště u vzorků starých nad 50 000 let. Obsah u nich vlivem rozpadu ¹⁴C poklesne na tak nepatrnou úroveň, že chyba se stává velkou. Stejný problém – nepřesnost - se vztahuje na vzorky, jimž je pod 200 let. Satistický rozptyl v jakém vychází datace podle této metody je v řádech desítek až padesáti let.

Zvětšit obrázek

Dáma s kapucí. Mladý paleolit, Brassempouy v Landes, Francie. Zachovala se jen hlavička 3,65 cm. Její přesné stáří by nám díky nové metodě mělo být brzo známo. (Poznámka: Naše Věstonická venuše má 11,5 cm a je vymodelovaná ze směsi hlíny, popela i kostního prachu a vypálená). (Kredit: Wikipedie)

Dosud se test provádí tak, že se ze zkoumaného vzorku odebere vzorek, ten se rozpustí v silné kyselině a zásadě a nakonec se spálí ve skleněné komůrce. Při hoření uhlíku se vyvíjí oxid uhličitý a v tomto plynu se určuje obsah izotopu ¹⁴C.

Nová metoda
Nedestrukční metoda spočívá v umístění zkoumaného objektu do speciální komory v níž se vytvoří plazma. Jde o prakticky o obdobu tvorby elektricky vodivého plynu, jenž znáte z obrazovek plazmových televizorů. Tento ionizovaný plyn nepatrně oxiduje povrch zkoumaného vzorku a uvolňuje z něj oxid uhličitý. Ten poté slouží ke stejnému účelu jako u klasické metody.
Má jít o velmi šetrnou metodu a Rowe se svým týmem ji již uplatnil ke určení stáří zhruba dvaceti různých substancí, včetně dřeva, kůže, králičích chlupů, mumifikované tkáně i tkaniny, do níž byla zahalena egyptská mumie. Výsledky souhlasí s těmi, které byly získány klasickou metodou. Podle autorů příspěvku, nyní již nic nebrání tomu, aby komoru pro určování stáří zvětšili, aby se v ní daly zkoumat obrazy a velké památky, jakou je například Turínské plátno, údajný pohřební rubáš Ježíše. 
Nyní jsou v přípravě práce k určení stáří malé figurky „Venuše z Brassempouy“,
nazývané též Dáma s kapucí. Je vyrobena z mamutoviny a má jít o dobu paleolitu (starší dobu kamennou), což je nejdelší období ve vývoji člověka, které od neolitu oddělovalo relativně krátké, v Evropě asi dvě tisíciletí trvající období tzv. mezolitu ( střední doby kamenné). Věk dámy se zatím jen odhaduje na přibližně 25 000 let a mohlo by jít o nejstarší zobrazení lidské tváře.