Za měsíc, na 19. dubna je naplánován start Orbitálního testovacího transportéru X-37B OTV (Orbital Test Vehicle). I když váží jenom necelých 6 tun, je 9 metrů dlouhý a 4,5 metrů široký, hned při prvním pohledu si každý vzpomene na raketoplány NASA. Podobný vzhled je předurčen společnou základní vlastností – mají schopnost se vrátit z oběžné dráhy zpátky na Zem, bezpečně přistát a být opakovaně využity pro další mise. Jejich cíle ale již tak podobné jistě nebudou. Do volného nákladního prostoru X-37B s rozměry 2,1 x 1,2 metru se nebude vtěsnávat žádný člověk, ale…
Tak to se tak jednoduše nedovíte. Kolem miniraketoplánu panuje mnohoznačné mediální ticho – živná půda pro dohady. Vojenští představitelé Air Force se rozhodli oficiálně uvést to, co by se jim zcela utajit nepodařilo a prostřednictvím svého mluvčího zveřejnili, že X-37B byl převezen na floridský Cap Canaveral, kde ho čeká „výstupní“ kontrola, tankování paliva (pravděpodobně oxid dusičitý N2O4 pro oxidaci a hydrazin N2H4 jako palivo) a upevnění v aerodynamickém krytu nosné rakety Atlas V. Je celkem pravděpodobné, že půjde o výlučně testovací let „naprázdno“, první zkoušku automatického přistání. Projekt předurčuje miniraketoplán X-37B k minimálně 270 dnům na oběžné dráze, jak dlouho se ale zde napoprvé zdrži "se uvidí“.
Miniraketový přehled krátké historie
V září 1996 uzavřely Vzdušné síly Spojených států (U.S. Air Force) s gigantem Boeing kontrakt na konstrukci předváděcího a testovacího modelu znovu použitelného ovladatelného kosmického letounu (oficiálně Space Maneuver Vehcile – SMV), který by měl být předobrazem plně funkčního bezposádkového miniraketoplánu. Jeho finální verze měla být podle původních představ vynášena samostatně pomocí nosné rakety, nebo spolu s „klasickým“ velkým raketoplánem na oběžnou dráhu kolem Země, zde plnit své poslání asi jeden rok a pak plně automaticky dosednout na přistávací dráze podobně jako letadlo. A také být pak znovu použitelná pro další úkol – původně například pro vynášení menších nákladů, provádění obhlídek vzdálenějších družic, nebo samotného prostoru kolem planety. Ale je pochopitelné, že když jde o aktivity amerického Ministerstva obrany, konkrétní cíle budou utajovány.
O dva roky po podepsání kontraktu, v srpnu 1998, vynesla helikoptéra první testovací model X-40A do výšky 2 740 m, z které se pak již sám úspěšně snesl k zemi. Následující rok, na návrh Boeingu a.s. s ním také NASA podepsala smlouvu na konstrukci podobného, opakovaně využitelného kosmického letounu s označením X-37. O další rok později, v roce 2000, se k projektu NASA přidalo i Air Force. V té době stále probíhaly testy automatického přistání jejich X-40A, tentokráte již z výšky 4 500m.
V roce 2002 měl být dokončen první orbitální miniraketoplán NASA - X-37. Došlo nejen k výraznému posunu termínu, ale i k změně projektu – místo jedného miniraketoplánu budou dva: X-37A (dokončen v r. 2004) pro krátkodobé lety v atmosféře a X-37B (2007?) pro delší úkoly na orbitální dráze. V záři 2004 ale NASA od projektů X-37 odstoupila s tím, že již nejsou v souladu s jejím měnícím se dlouhodobým programem. Vývoj mniniraketoplánů převzala Agentura pro výzkum pokročilých obranných projektů (Defense Advanced Research Projects Agency – DARPA), spadající pod Ministerstvo obrany USA. Tok informací začal postupně vysychat.
Miniraketoplán X-37A (pro lety v atmosféře), nesoucí na trupu stále logo NASA, podstoupil první testy v roce 2005 a o rok později absolvoval tři přistání poté, co byl odpojen od nosného letadla White Knight. Koncem téhož roku, v listopadu 2006, představitelé amerických vzdušných sil (U.S. Air Force) oznámili své rozhodnuti pokračovat v projektu dál vývojem orbitálního miniraketoplánu X-37B. Právě toho, kterého čekají čtyři týdny příprav před jeho premiérovým letem.
Video 1. Úspěšné přistání X-40A.
Video 2: Počítačová animace testů přistávacího manévru X-37A, které se uskutečnily v roce 2006.
Zdroje: SPACEFLIGHT now, Wikipedia, stránky USAF