Našel jsem si tedy článek, jehož autory jsou Russell D. Gray, Quentin D. Atkinson z Aucklandské university, abych se dozvěděl, jak na to přišli. Autoři aplikovali na 87 indoevropských jazyků algoritmus pro zjišťování příbuznosti biologických druhů sledující odlišnosti DNA. Namísto sekvencí DNA sledovali odlišnosti několika slov (nebe, voda, bolest, ..) z těchto 87 jazyků.
Výsledek aplikace tohoto algoritmu je tedy jasný: Původní základ všech indoevropských jazyků je starší než jsme si mysleli. Je kladen do doby před 7800 – 9800 lety. Jenže jazyk a národ není biologický druh. Nekříží se pouze s těmi, s kterými je to biologicky možné. Jazyky se mohou mísit zcela chaoticky a to nejenom ze dvou „rodičů“ a je jim jedno jestli jsou indoevropské nebo ne. Obávám se, že dokonce ani ta biologická zásada, že počet mutací za určité období je konstantní, tu nemusí platit. Těžko si dovedu představit, že společnost s rozvinutou mediální sítí mění svůj jazyk stejně rychle jako neolitické vesničky roztroušené mezi pravěkými pralesy.
I kdyby byla pravda, že ten původní indoevropský jazyk pochází z doby před asi 9000 lety. Proč by neplatilo, že k nám byl zanesen právě až před těmi 6000 lety nájezdníky z asijských stepí? Je to mnohem pravděpodobnější než to, že se z Malé Asie mnoho tisíc let šířil pouze do Evropy a na úrodný kraj Mezopotámie si vzpomněl až před 3500 lety s nástupem Chetitů. (Do té doby totiž žádné stopy po indoevropštině z této oblasti nejsou.) Ba co víc, ani do Egejské oblasti se mu dlouho nechtělo, a tak to musel vzít až oklikou pres Makedonii s příchodem Řeků. Znamená to tedy, že se indoevropané po dlouhá tisíciletí šířili z Anatolie jenom tam, kde se nedochovaly žádné písemné záznamy? To už se mi zdá trochu přitažené za vlasy.