Učebnice praví, že se organismy přizpůsobují prostředí. To pochopitelně vzbuzuje dojem, že by tudíž jednotlivé druhy měly být svému prostředí po tisících až milionech let evoluce více než perfektně přizpůsobené. Bohužel, ve skutečnosti tohle vůbec nefunguje. Jak asi všichni tušíme, tenhle svět není zrovna snadné místo pro život.
V roce 1973 to překvapeně zjistil evoluční biolog Leigh Van Valen, letos stále ještě působící na University of Chicago, když zkoumal délku existence vymřelých druhů ve fosilním záznamu. Oproti všem očekáváním mu vyšlo, že pravděpodobnost vymření druhů je stále stejná, bez ohledu na stáří druhu patrné ve fosilním záznamu. Ať je druh úplný nováček nebo zkušený mazák starý několik milionů let, jeho šance na vymření se nemění. Fosilní záznam je sice děravý jako cedník a možná ještě víc, přesto však Van Valenovy výsledky vzbudily velkou pozornost. Bylo totiž více než jasné, že když staré, zkušené druhy, které měly spoustu času reagovat na prostředí, vymírají stejně často jako druhy mladé, nebude to s tím přizpůsobováním prostředí tak horké.
Van Valen měl skvělý nápad a pojmenoval hypotézu, kterou se pokusil vysvětlit stále stejnou pravděpodobnost vymření, jako Red Queen. To mu zajistilo nesmrtelnost, protože jeho „Law of Extinction“, čili Zákon vymření, jak nazval pozorovanou četnost vymírání vzhledem ke stáří druhů, si nepamatuje prakticky nikdo, zato Red Queen zná úplně každý. Pamatuje si ho především každý překladatel knih o biologii, protože Red Queen je mimo jiné známý překladatelský oříšek.
Původně jde o postavu z Alenky za zrcadlem Lewise Carrolla, která představuje šachovou královnu. Van Valenova Red Queen je průvodkyně Alenky, která jí v jednu chvíli poučí, že Alenka musí na jednom podivném místě ve světě za zrcadlem s pohyblivou zemí běžet, aby vůbec zůstala na místě. To je úžasná analogie přírody, kterou Van Valen objevil ve fosilních datech. Problém je v tom, že ve většině světa se hrají šachy s bílo-černými figurkami, v Anglii se ale objevují šachy bílo-červené. Proto je nesmysl překládat Red Queen jako „Červená královna“. “Černá královna“ je nevyhnutelně matoucí a tak je pro překladatele asi nejlepší, byť poněkud poraženeckou volbou „Šachová královna“.
V dnešní biologii je Red Queen nesmírně populární, přičemž lví podíl na tom má výtečný popularizátor Matt Ridley, který Šachovou královnu proslavil jako v souvislosti s vysvětlením jinak velice záhadné výhodnosti sexu. Red Queen vlastně říká, že organismy, samozřejmě včetně nás, nežijí ve spokojeném nehybném světě, kde by bylo možné se dokonale přizpůsobit. Ve skutečnosti žijeme v divočině, kde nejde o přizpůsobování, ale o koevoluci, čili biologické závody ve zbrojení. Prostředím pro lišku není nějaký les či křoví, ale zajíci, nepatrní paraziti a mnozí další včetně jiných lišek. Lišky se sice přizpůsobují zajícům, ale zajíci zase liškám, lišky i zajíci parazitům a paraziti úplně každému. Nad tím zmatkem s šíleným úsměvem vládne Šachová královna. Nikdo se nemůže dokonale přizpůsobit, protože protihráči se snaží přesně o totéž. Sex by podle této představy měl být šikovným řešením pro proměnlivý svět.
Až doposud byl koncept Red Queen sice slavný a známý, scházelo mu však jakékoliv experimentální zázemí. Odborníky podle všeho odrazovala dlouhá doba, která by byla potřeba k experimentálnímu studiu koevoluce. Na webu časopisu Nature se v těchto dnech objevila převratná studie, se kterou přišel tým odborníků pod vedením Michaela A. Brockhursta z University of Liverpool. Brockhurst a spol. měli šťastný nápad prozkoumat evoluci experimentálních populací bakterie Pseudomonas fluorescens SBW25 a jejich virového protihráče – fága Φ2 (Fí 2). Bakterie a viry jsou totiž obvykle ve všem mnohem rychlejší než my, těžkopádné makroskopické organismy.
Badatelé nechali běžet evoluci mezi bakteriemi a fágy, kdy se obě strany přizpůsobovaly svému protihráči a výsledky této hry porovnali s evolucí mezi fágy a bakteriemi, které genetická manipulace zbavila schopnosti reagovat na strategie fágů. Během velkoryse pojatého výzkumu používali vysokorychlostní technologie čtení DNA, díky nimž analyzovali tisíce sekvencí fágů. Nakonec se ukázalo, že evoluce mezi plnohodnotnými protihráči vede ke zřetelně geneticky pestřejším populacím. Pokud mohly hostitelské bakterie reagovat na fágy, tak se genom fágů vyvíjel dvakrát rychleji, než u fágů napadajících bezbranné bakterie.
Na první pohled nenápadné molekulární hrátky s bakteriemi a fágy jsou prvním přímým experimentálním dokladem nekompromisní vlády Šachové královny. Jak se zdá, motorem evoluce by opravdu mohl být koevoluční závod ve zbrojení a ne nudné přizpůsobování se prostředí. Asi není příliš přehnané očekávat, že i Brockhurst s kolegy brzy vstoupí do učebnic. Oni sami nespí na vavřínech a právě teď zjišťují, jestli se liší koevoluce druhů, které si prospívají, od situace, kdy si druhy vzájemně škodí.
Zdroje: Nature 24.2. 2010, University of Liverpool, Wikipedie (Red Queen)