Kodaňský summit z prosince loňského roku nevstoupí do dějin jako klíčové vítězství bojovníků proti oxidu uhličitému, ale možná, pro mnohé dost překvapivě, jako bod zlomu v postoji ke globálnímu oteplování. Nažhavená blogosféra je plná skandálů, které odhalují další a další „ojedinělé chyby“ v dokumentech IPCC, vždy čirou náhodou ve prospěch alarmistických vizí, nebo zajímavá finanční propojení mezi médii a zelenou ekonomikou. Neuplyne týden, aby nevyplaval na povrch nový podivuhodný trik tvůrců Hokejkového grafu – nejnověji tragikomický příběh, který minulý čtvrtek líčil ve finské televizi místní top klimatolog Matti Saarnisto. Zdá se, že lidé z Hokejkového týmu Mann a spol. pro publikace ve Science opakovaně hrubě manipulovali finská data z Korttajärvi, tak aby v nich zdůraznili recentní oteplení na úkor Středověkého klimatického optima. Znechucený Saarnisto už vážně pochybuje, že by nešlo o úmysl.
Nejde však o nic nového. IPCC je už celá léta kritizován za zjevné manipulace s vědeckými daty a nátlakové chování, teď se jenom všechno vyvalilo víc na povrch. Stejně tak již dlouho čelí kritice klimatický výzkum. Momentální vzedmutí blogosféry je sice chvályhodné, jsou to ale jenom takové taškařice, které za nějakou dobu odstrčí nějaké nové příběhy. Nicméně, v poslední době se objevují studie, které by mohly pro koncept lidmi způsobeného globálního oteplení znamenat opravdu vážný problém.
Jednou z nich je i zajímavá publikace týmu Susan Solomon, badatelky v oboru atmosféry z NOAA (US National Oceanic and Atmospheric Administration). Je pikantní, že Solomonová vystupuje v mailech aféry Climategate jako konformní členka úzkého kruhu klimatické kliky a je spoluautorkou zprávy IPCC z roku 2007, přitom svým výzkumem vlastně pálí do vlastních řad. Možné vysvětlení nabízí profesionální zaměření Solomonové – je totiž specialistkou na ozónové díry světového formátu. Patří tedy mezi ty vědce, které z výsluní absolutního mediálního zájmu sesadil příchod globálního oteplovacího šílenství.
Solomonová a spol. se snažili vysvětlit, proč se v posledním desetiletí otepluje méně, než by mělo. Podle vlastních slov je k tomu vedla snaha zachránit v očích veřejnosti koncept oteplování lidskou vinou, nakonec se jim to ale moc nepovedlo. Při svém výzkumu analyzovali fungování vodní páry ve stratosféře – zhruba 16 kilometrů nad zemským povrchem. Kvůli mediálnímu běsnění s oxidem uhličitým skoro nikdo netuší, že nejmocnějším skleníkovým plynem není oxid uhličitý, ale právě vodní pára, která v současnosti tvoří kolem 2 procent pozemské atmosféry a kromě odrážení tepelného záření také tvoří mraky, které ještě více přispívají ke skleníkovému efektu. Až doteď ale převládal názor, že si vodní pára dělá co chce, lidé ji příliš neovlivňují a že se proto raději o ní nebude moc mluvit, aby s se mediální obraz globálního oteplování příliš nekomplikoval.
Ukázalo se, že podle satelitních měření se ve stratosféře za posledních deset let snížil obsah vodní páry o 10 procent a s tím poklesl i její skleníkový vliv. Když s těmito daty nakrmili klimatické modely, tak jim vyšlo, že to pravděpodobně zásadně přispělo k pozorovanému oslabení dříve modelovaného globálního oteplování. Badatelé ihned zručně vytvořili heslo „10, 10, 10 problem“. Desetiprocentní pokles obsahu vodní páry v deseti mílích (= 16 km) ovlivnil globální oteplování za 10 let. Solomonová a spol. měli k dispozici i data z let 1980-2000, která naznačují, že v této době došlo naopak k nárůstu množství vodní páry. Ten by mohl vysvětlit tehdejší oteplení překonávající modely o zhruba 30 procent. Je to ale nutné brát s velkou rezervou, protože zmíněné informace pocházejí z jediného meteorologického balónu.
Vše nasvědčuje tomu, že vodní pára je zřejmě mnohem významnější hráč v řádově desetiletých změnách klimatu na povrchu planety, než si až doposud klimatologové mysleli. Nepochybně budou muset změnit svoje oblíbené klimatické modely.
To ale není zdaleka to nejhorší. Není totiž vůbec jasné, co pozorované změny množství vodní páry ve stratosféře způsobuje. Solomonová nesměle navrhuje změny teploty povrchu moře a s nimi související konvekční proudy, které honí vzduch v atmosféře. Nebo že by v tom mělo prsty třeba Slunce?
Buď je pozorovaný pokles vodní páry rozmarem přírody nesouvisejícím s lidmi a pak se potvrdilo, že stále nechápeme hlavní souvislosti globálního klimatu a že si tudíž nemůžeme být jistí, co způsobuje civilizace a co ne. Nebo je to důsledek otepleného světa a pak jsme podle všeho našli pozoruhodnou negativní zpětnou vazbu. Když se oteplí, tak zmizí vodní pára a zase se ochladí. Pokud by to fungovalo, tak má globální oteplování elegantní brzdu a všichni aktivisté světa to můžou rovnou zabalit a jít obtěžovat nanotechnology nebo čert ví koho. Na druhou stranu, tak krásně jednoduché to asi nebude. Klima je hodně složitý oříšek s mnoha překvapivými vazbami a radost může být předčasná. Alarmisté mají každopádně o čem přemýšlet.
Zdroje: Science Daily 1.2. 2010, Guardian 29.1. 2010