Tasmánští masožraví vačnatci ďábli medvědovití (Sarcophilus harrisii) jsou ve své domovině úplně běžní a nevyhýbají se ani městům. Přesněji řečeno byli běžní až do roku 1996, kdy u nich propukla nakažlivá rakovina DFTD - Devil Facial Tumour Disease. Ďáblové jsou vzteklé potvory a rádi se vzájemně při sebemenší příležitosti hryžou. Právě těmito kousanci se přenáší DFTD, která se projeví nejprve nádory na obličeji a postupně prorůstá do celého těla. Problém je v tom, že obličejové nádory většinou postiženému ďáblovi znemožní žrát a vyhladoví ho k smrti. DFTD se lavinovitě šíří, podle posledních odhadů vyhladila kolem 70 procent ďáblů.
Vědci si nejdřív mysleli, že nádory vyvolává nějaký virus, později se mluvilo o jakýchsi toxinech. Časem ale vyšlo najevo, že jde o nefalšovanou nakažlivou rakovinu, při které se mezi ďábly přenášejí rakovinné buňky. Je to vlastně úplně totéž, jako slavná nakažlivá rakovina psů CTVT - Canine Transmissible Venereal Tumor. Ďáblové jsou na tom teď dost špatně a nepochybně uvítají každou pomoc.
Do záchrany kousavých ďáblů se pustil i tým Elizabeth P. Murchinson z Wellcome Trust Sanger Institute v anglickém Hinxtonu. Odborníci analyzovali aktivitu genů a mikroRNA – poměrně nedávno objevených velmi krátkých, ale významných regulačních sekvencí RNA - ve vzorcích celkem 25 obličejových nádorů i ve zdravých tkáních. Brzy přišli na to, že buňky ze všech 25 zkoumaných nádorů jsou geneticky prakticky úplně stejné. Zdá se, že DFTD vznikla u jednoho jediného ďábla, který žil zhruba před 20 lety. Přesto ale prodělává rychlou evoluci, což není pro ďábly moc dobrá zpráva. Na druhou stranu je docela dobře možné, že se časem objeví odolní ďáblové, čemuž nasvědčují objevy několika částečně rezistentních ďáblic.
Murchinson a spol. také srovnali aktivitu genů a regulačních mikroRNA v nádorech a v různých typech zdravých tkání. Buňky obličejových nádorů byly v tomto ohledu nejpodobnější Schwannovým buňkám, což jsou gliové buňky vytvářející myelinové pochvy - izolanty neuronů v periferním nervovém systému. To by mohlo usnadnit vývoj vakcíny, která by vylepšila šance zbylým ďáblům. Zároveň v buňkách obličejových nádorů našli protein periaxin, který je známý jenom ze Schwannových buněk.
Právě periaxin by se mohl stát terčem přesné diagnostiky, která by u ďáblů odhalila DFTD už v ranném stádiu infekce.
Tragédie tasmánských ďáblů - obecně náchylných k nejrůznějším nádorovým onemocněním - je v tom, že jsou jako jedinci jednoho druhu hodně geneticky stejní. Až tak stejní, že jejich imunitní systémy nerozeznávají buňky infekční rakoviny od jiného ďábla jako cizí buňku. Obličejovým nádorům je to ale úplně jedno a zabijí prakticky každého ďábla bez rozdílu. Snad se u primátů takové nakažlivé nádory příliš nevyskytují.
Prameny:
Science News 31. 12. 2009, Science 327: 84–87
Wikipedia (Tasmanian Devil, Devil facial tumour disease).