Je 6. ledna, Tří králů a sluníčko všechny své skvrny díky rotaci (se zdánlivou rotační periodou 28 pozemských dnů) ukrylo na straně právě teď od nás odvrácené. Proto pozorovatelé na Zemi i družice v libračních bodech na heliocentrické oběžné dráze vidí poprvé v tomto roce zářivý sluneční kotouč bez poskvrny. Když si ale otevřete stránku s nejnovějšími snímky družice SOHO (samozřejmě platí pro datum 6. 1.), na záběrech označených EIT (Extreme ultraviolet Imaging Telescope), pořízených dalekohledem, který pozoruje Slunce v spektrální oblasti extrémního ultrafialového záření, uvidíte těsně za pravým dolním okrajem a levým horním okrajem zářivější proudy horkého plazmatu nad aktivními oblastmi, které přímo nevidíme. Pro zachování standardů pozorování je ale teď pro nás Slunce zcela „čisté“ (blank).
Před rokem byla situace stejná a před dvěma lety jsme po 4. lednu v médiích četli správu, že se na několik hodin na Slunci objevila první skvrna nynějšího 24. cyklu. Čím se skvrny za sebou následujících 11letých cyklů navzájem liší? Obrácenou magnetickou polaritou.
Právě rok 2008 byl v probíhajícím, již tříletém hlubokém minimu sluneční aktivity tím nejextrémnějším – až 266 dnů bylo Slunce bez skvrn. Ale kdyby se před měsícem – v prosinci 2009 – Slunce neprobudilo k zvýšené aktivitě, pak by loňský rok byl ještě rekordnější. Jen pár dnů ho dělilo od prvenství. S počtem 260 „neposkvrněných“ dnů zaostal za rokem 2008 o celý týden.
V roce 2009 se v médiích dvakrát objevila zpráva o probouzejícím se Slunci. To si ale vybralo letní dovolenou a v jeho pracovním výkaze se v srpnu, v kolonce „číslo slunečních skvrn“ objevila neuvěřitelná nula. A to se tak často nestává. V nejklidnějším roce století – 1913 - byly takové měsíce dva:květen a červen.
Porovnání měsíčních průměrů čísla slunečních skvrn v době maxima (2001) a minima (2009). Vysvětlení pojmu „číslo slunečních skvrn“ najdete v závěru článku Korunou si hodím, až se budeš ptát....
Jak naznačují poslední čtyři měsíce, naše hvězda by se již tentokráte měla postupně probouzet k vyšší aktivitě. Ovlivní to i globální zemské klima? Jistě, ale ne tak jednoznačně a přímočaře, jak si to někteří představují. Ve vzdálenosti 1 astronomické jednotky, což je průměrná vzdálenost Slunce – Země (téměř 150 mil. km) dopadá na metr čtvereční plochy kolmé k paprskům 1366 W sluneční energie v celém spektru elektromagnetického záření. Donedávna se tato hodnota (1366 W/m2) považovala za neměnnou a tak se nazývá sluneční konstanta. Až družicové měření prokázala, že v průběhu 11letého cyklu sluneční aktivity se mění o přibližně 0,1%, tedy o 1,37 W/m2. Je to průměrná hodnota, vztažená na vzdálenost astronomické jednotky, reálná hodnota samozřejmě závisí od míry sluneční aktivity a aktuální vzdálenosti Země na její eliptické oběžné dráze. Tato vzdálenost má totiž mnohem větší vliv na změny hustoty energetického toku, dopadajícího ze Slunce na planetu.
Teď, když je v našich končinách světa zima, jsme k Slunci nejblíže a na vrchní vrstvu zemské atmosféry dopadá v průměru (na plochu kolmou k paprskům) 1412 W/m2. Na začátku července je to „jenom“ 1321 W/m2. Rozdíl tedy představuje asi 90 W/m2. Kdyby sklon rotační osy byl vůči rovině ekliptiky opačný a teď bychom měli léto, bylo by nám pořádně vedro. V zimě (v červenci) pak mnohem chladněji než je teď.
Diskusí o tom, jestli ten malý energetický rozdíl způsobený slunečními cykly ovlivňuje globální klima, nebo ne, je hodně. Je to důsledek naší snahy hledat hlavního viníka za klimatické změny, které probíhají neustále. Zkusme ale připustit, že těch spolupůsobících mechanizmů je mnohem, mnohem více a samy jsou v čase proměnné, to znamená, že i jejich kombinací vzniká neustále se měnící situace. Každý předpovědní model, jakkoli by byl sestrojen poctivě, bez snahy dosáhnout očekávané výsledky, je velkým zjednodušením.
Zkusme teď také jedno porovnání – jen tak namátkově, bez předcházející selekce, viz obrázek vpravo. Z Wikipedie jsme si půjčili graf sluneční aktivity za uplynulých 30 let. Je jenom do roku 2005, ale to nevadí, víme, že dál se vlní v minimu. Graf je sestaven z křivek měsíčních průměrů čísla slunečních skvrn, naměřené solární radiace, rádiového toku a indexu slunečních erupcí. Některá z nich snad bude nezpochybnitelná. Celý graf byl zmenšen tak, aby jeho časová x osa souhlasila s časovou x osou na grafu teploty v přízemní vrstvě v Arktidě, která se asi nejvíce objevuje jako argument v předpovědích klima-alarmistů a která je jistě nejméně postižena okolní lidskou činností (urbanizací, rostlinným pokryvem). Graf je ale z klimaskeptické stránky, abychom byli co nejobjektivnější. Byl zvolen i proto, že vůči grafům globální teploty roste nedůvěra a vypadá to, že oprávněně. Křivky použitého „arktického“ grafu sumarizují měření z meteorologických stanic umístěných mezi 70. stupněm severní zeměpisné šířky a pólem a představují teplotní rozdíly v této oblasti od roku 1975 v porovnání s průměry v letech 1961-1990 (takzvaná „normální perioda“ – na grafu nulová hodnota). Modrá křivka spojuje měsíční anomálie, červená pak jejich klouzavý 13 měsíční průměr (daný měsíc plus 6 měsíců před ním a po něm). Do obou grafů byly v pětiletých odstupech dodělány kolmé čáry, aby se zjednodušilo „okometrické“ porovnání. Odhaluje, že i když by se na první pohled korelace daly najít, druhý pohled je již jistě zpochybní. Samozřejmě nejde o důkaz, že Slunce svou aktivitou klima neovlivňuje, ale snad to vnese alespoň pochybnosti do utkvělých představ, že za klimatické změny je plně odpovědné. Jistě není hlavním viníkem. Ten možná neexistuje vůbec, namísto něho je jen dlouhá řada souvislostí. 2. ledna ve vysílání Slovenského rozhlasu vyslovil známý slovenský meteorolog předpověď, že leden bude teplotně nadprůměrný a zvyšující se sluneční aktivita nám přinese nadprůměrně teplé i léto. Nepochybně bude zajímavé sledovat, nakolik se tato odvážná předpověď vyplní.
