Američtí vědci provedli pokusy, kterými zjišťovali funkce ghrelinu. Tento „hormon hladu“, si naše tělo tvoří, když nám kručí v žaludku. Jeho „prsty“ jsou ale zřejmě tak dlouhé, že dosahují až do mozku a přepínají naše chování do polohy: „papej“. Nutkání je tak velké, že baštíme i když už máme dost.
Kolektiv vědců z Dallasu se snažil porozumět situacím, kdy na nás „sedne mlsná“ se zálibou v konzumaci vysoce kalorické stravy. Z jejich pokusů vyplynulo, že naše přejídání je pouze důsledek plnění příkazů našeho mozku.
Vše začalo u narkomanů. Vyšlo u nich najevo, že při aplikaci kokainu, nebo pití alkoholu, vyšší hladiny ghrelinu zintenzivňují pocit uspokojení. Jedinci s vyšší hladinou hormonu, nebo při jeho umělé aplikaci, jsou náchylnější k propadnutí drogové závislosti. Souvisí to s takzvaným „centrem odměny“, které máme v mozku a jež řídí naše pocity uspokojení. Američané si vzali do hlavy prověřit, zda některým z nás, na stejném principu ghrelin neservíruje také „závislost na jídle“. Jestli se tedy i u obezity nejedná o následek extraodměňování centrem libosti. V tomto případě za konzumaci kalorií navíc.
Myšlenka to není hloupá. Jak víme, tak blažený pocit plného žaludku je u některých z nás tak silnou motivaci, že nám přeorganizuje hierarchii hodnot. Naše mysl začne přednostně řešit kde by mohlo být něco „na zub“ a jak by se k tomu dalo dostat. Potěšení z jídla nařizované centrem libosti je tak motivující, že nás přinutí třeba i v noci plenit ledničku. Američané se pustili do řešení otázky: Proč někdo, kdo sní velkou porci vydatného jídla si ještě musí dát navrch kalorickou bombu v podobě desertu, za pomoci hlodavců. Pokusničili na myších, jimž dávali injekčně ghrelin "navíc". Pak ke sledování chování zvířat využili dva standardní bevahiorální testy. V prvním zjišťovali zda myši, které byly zcela nasycené, preferují komůrku ve které předtím našly vysoce kalorickou potravu. Jestli tomuto místu dávají při odpočinku přednost před lokalitou, kde dostaly jen obvyklé, normální žrádlo. Ukázalo se, že myši, kterým aplikovali ghrelin, si jednoznačně místo, kde byly odměňovány tučnými sousty oblíbily. Myši hormonem neošetřené, žádné z komůrek přednost nedávaly.
Z toho vědci usoudili, že ghrelin donutil myši si zapamatovat a také později vybavit, jak příjemně byly odměněny a jak se jim to líbilo. Nijak při tom nezáleželo na tom, zda komůrka již byla prázdná. I když bylo místo bez pamlsků, myši ho měly zafixováno, jako něco příjemného.
Kontrola, kdy myším ghrelin (který je za normální situace uvolňován do krve při hladovění, a nebo při snížení kalorické hodnoty potravy), zcela vyblokovali, zabránilo to u myší v preferenci daného místa (do komůrky, kde dostávaly bohatou krmi, se již nehrnuly).
Při druhém testu vědci zjišťovali, jak dlouho budou myši strkat nos do díry, kde je kulička tučné laskominy. Myši nadopované ghrelinem byly neodbytné. Normální myši svojí snahu vzdávaly brzo.
Lidé i myši mají v oblasti nazývané centrum libosti stejnou architekturu mozku (nervové spoje i hormony). Také na jiných zvířatech (například u skotu) vyšly obdobné pokusy s aplikací extra porcí ghrelinu, obdobně. Ghrelin svým vlivem na chování tedy překračuje hranice druhů. Nyní vědci chtějí zjistit, které z nervových drah činnost ghrelinu regulují. To by totiž mohla být cesta, jak se vypořádat s jedním z nejrozšířenějších civilizačních nešvarů – obezitou.
Ghrelin je hormon, který je tvořen především v oblasti žaludku nazývané fundus. Zde jej tvoří buňky nazvané P/D1 buňky. Dalším sekrečním místem ghrelinu je pankreas. V něm jeho tvorbu zajišťují epsilon buňky. Menší množství ghrelinu se tvoří také v hypotalamu, kde stimuluje produkci růstového hormonu. U fétů se ghrelin tvoří i v plících, kde zajišťuje jejich růst. Nicméně hlavní funkce, která nás nyní zajímá, je jeho působení v hippokampu a v ovlivňování našeho chování a schopnosti adaptovat se na vnější podmínky. Ještě perspektivnější, než boj s obezitou, se ale jeví schopnost ghrelinu napomáhat při vytváření nervových spojů. To už je pouhý krůček k vylepšování naší paměti, schopností a inteligence. To co můžeme ze stávajících poznatků využít už dnes je, že s plným žaludkem se špatně studuje. Když si osvojíme jíst jen “do polosyta”, centrum libosti a ghrelin vyburcuje náš mozek, aby si toho více zapamatoval.
Pramen: UT Southwestern Medical Center