Hlad bývá s oblibou zobrazován jako jeden ze čtyř jezdců apokalyptického Zjevení svatého Jana. Většinou je to vychrtlá postavička na černém koni, která drží v ruce váhy a se svými kumpány Válkou, Morem a Smrtí vesele brázdí svět a rozsévá zkázu. Pěkně to ilustruje strach z hladu, který svazuje všechny lidské společnosti od chvíle, kdy podlehnou lákavým svodům zemědělství. Lovecká etnika si hladomoru v porovnání se zemědělci příliš neužijí. Je to důsledek specializace na několik málo hlavních potravin, která sice vede k oslnivému populačnímu růstu, ale samotní zemědělci často strádají. Hlad je tudíž populární.
Proto nepřekvapí, že média celého světa nadšeně sledovaly World Summit on Food Security 2009, který v Římě ve dnech 16. až 18. listopadu zorganizovala známá FAO, čili Food and Agriculture Organization of the United Nations. Pro New Scientist komentovala dění kolem této sešlosti Debora MacKenzie.
Vše se tam točilo kolem prohlášení světových lídrů, kteří by nejraději hlad jako odvěkou metlu lidstva zcela vymýtili v nejbližším možném termínu. Když ale FAO chtěla, aby slíbili zatočit s hladem do roku 2025, tak se jim do toho nechtělo. Namísto toho se prý budou snažit do roku 2015 snížit procento hladových lidí v rozvojových zemích o polovinu ze 20 na 10 procent. FAO to ovšem za současného stavu věcí vidí jako velmi problematické. Podle dnešních odhadů by kolem roku 2050 mělo na planetě žít přes 9 miliard lidí, zároveň ale panují velké obavy z dopadu klimatických změn. Co s tím?
FAO tvrdí, že k nasycení 9 miliard obyvatel potřebujeme zdvojnásobit produkci jídla. Nejvíc pozornosti je podle nich třeba věnovat chudým zemím, které by měly zvednout investice do zemědělství ze 142 na 209 miliard dolarů ročně. Klíčové jsou přitom investice do výzkumu v zemědělství, které by měly v rozvojových zemích stoupnout ze 5,1 na 16,4 miliardy dolarů ročně. Taková injekce do zemědělského výzkumu by pak minimálně zdvojnásobila zemědělskou produkci těchto zemí. Podle mezinárodní agentury pro výzkum v zemědělství CGIAR (Consultative Group on International Agricultural Research) jsou ve hře čtyři koncepty zvýšení zemědělské produkce planety.
1. Důraz na vodu
Podle FAO se rozloha zavlažovaných oblastí musí zvětšit o zhruba 11 procent, zejména kvůli dosluhujícím antickým zavlažovacím systémům. Odborníci doporučují různé způsoby zachycení dodatečné vody, například úpravy povrchu půdy, terénu nebo vybudování podzemních nádrží k zachycování vody z vydatných, ale příliš rychlých tropických a subtropických lijáků. Pilotní studie ukazují, že největší možnosti zlepšit dostupnost vody mají savany. Paradoxně je například v pustinách jižní Afriky k dispozici víc než dost vody, jen ji pochytat.
2. Stop orbě
Farmáři orají pole už tisíce let. Míchají tak vrstvy půdy a likvidují plevele. Podle odborníků je to prý nákladné, vůči půdě vlastně drastické a ještě ke všemu to uvolňuje skleníkové plyny.Většina amerických pěstitelů kukuřice a sóji poslední dobou od orby upouští a spoléhá se na GM plodiny odolné vůči herbicidům v kombinaci s herbicidy. Další možností je chytře střídat plodiny. Říká se tomu šetrné zemědělství (conservation agriculture) a prý to poskytuje výnosy srovnatelné s klasickým zemědělstvím.
3. Řešení dopravy
Farmáři v chudých zemích budou pěstovat vysoce výnosné plodiny , jen pokud se k nim dostanou a pokud budou mít možnost je někde prodat. Podle všeho i tolik problematická Afrika ve skutečnosti produkuje potravin víc než dost. Háček je v zoufalé infrastruktuře. Farmáři kvůli mizerné dopravě nemají napojení na trhy a zároveň nemají možnost své produkty kvalitně skladovat. Například v Keni každoročně shnije polovina veškeré sklizně banánů.
4. Zvyšování výnosů
Vědci tvrdí, že zvýšení výnosu plodin v Africe o 25 procent by ve svém důsledku přineslo více jídla, než zdvojnásobení zavlažování. Dnes přitom existuje spousta moderních technologií, které umožňují podstatně zvýšit stávající výnosy zemědělských plodin. Nedávno zahájilo činnost konsorcium odborníků na pšenici, jehož cílem je geneticky vylepšit fotosyntézu pšenice. Jak každý ví, RUBISCO - jeden z klíčových enzymů fotosyntézy - je neuvěřitelně nemožný a svojí neschopností velmi významně snižuje účinnost fotosyntézy. Jeho genetický upgrade by proto měl zásadně vylepšit fungování pšenice a nejspíš i mnoha dalších zemědělských druhů. Další možností je třeba předělání plodin s C3 fotosyntézou na C4 fotosyntézu, která může být za jistých podmínek mnohem výhodnější. Právě teď se pracuje na C4 pšenici a C4 rýži. Vylepšené plodiny by mohly výrazně lépe hospodařit s vodou, odolávat teplotním extrémům i úspěšněji čelit nejrůznějším patogenům. Zásadní jsou ale v tomto ohledu peníze. Výnosy nových odrůd kukuřice rostou ve srovnání s pšenicí a rýží dvakrát rychleji, protože kukuřici se věnují soukromé společnosti investující 1,5 miliardy dolarů ročně, kdežto výzkum pšenice a rýže živoří ve vládních laboratořích s mnohem menšími financemi.
Co když je to jinak?
Zanícení intelektuálové straší s celosvětovým hladem odjakživa. Dodnes se nadšeně cituje Thomas Malthus, který v roce 1798 viděl smrtelné nebezpečí hladu v růstu počtu obyvatel. Ve skutečnosti ale počet hladových prakticky neustále klesá, protože obyvatelé sice přibývají, ale jídlo taky. MacKenzie v New Scientistu naříká nad tím, že navzdory vší vědě je dnes šestina obyvatel světa hladových. Čtenář se už ale nedozví, že ještě v roce 1950 to byla celá polovina. Nevyznělo by tak tragicky. Problém hladu ve světě evidentně existuje a je závažný, ale zjevně se ho úspěšně daří řešit a to i přes trable způsobované občasnými ekonomickými krizemi.
Podle Lomborga i mnohých jiných je dopad globálního oteplování na problém hladu velmi přeceňovaný a podle některých realistických scénářů by v případě dlouhodobého oteplení potravin dokonce přibylo. Také vody bude nade vší pochybnost v případě oteplení víc, než je dnes, i když se její dostupnost možná lokálně do určité míry změní. Je to jednoduchá logika – víc tepla – míň ledu – víc volné vody na planetě k dispozici. Pokud opravdu chceme čelit hladu chudých, pak je nutné 1. omezit obchodní bariéry a zatnout tipec odpůrcům globálního obchodu, 2. hodně investovat do výzkumu a infrastruktury a 3. věřit geneticky vylepšeným plodinám. A kde na to vzít? Žádný problém, stačí se jenom vykašlat na bláznivé kjótské protokoly, které stejně mají na hlad minimální efekt a nasměrovat peníze - podle všeho přebytečné - tam, kde budou mít nějaký smysl.
Zdroje: New Scientist 18.11. 2009, Lomborg (2007): Cool It: The Skeptical Environmentalist"s Guide to Global Warming (česky), Wikipedia (Copenhagen Consensus).