Není žádný překvapením, že sklony k různým nádorům bývají dost dědičné. V takovém případě se děti potkají s rakovinou svých rodičů či vzdálenějších příbuzných. Jenže to není zdaleka všechno. Ukazuje se, že rakovinné buňky mají na to, aby přímo a velmi zlovolně ovlivnily potomky rodičů s určitými nádory.
Nedávno v tomto směru učinil průlomový objev Mel Greaves z Institute of Cancer Research spadajícího pod University of London. On a jeho spolupracovníci na konkrétním příkladu přesvědčivě doložili, že nádorové buňky matky s leukémií se mohou prodrat přes placentu do dělohy a odstartovat leukémii v nenarozeném dítěti.
Odborníci si to vlastně mysleli už dlouho. Ví se zhruba o 17 případech, kdy se mohl nádor přenést z matky na dítě, nejčastěji právě leukémie nebo melanom. Ale až doposud se to nikomu nepodařilo potvrdit. Greaves a spol. zkoumali případ 28-leté Japonky, která nejprve normálně porodila na první pohled zdravou holčičku. Za měsíc po porodu se u matky objevilo nezvladatelné vaginální krvácení, ze kterého se vyklubala leukémie v pokročilém stádiu končící zanedlouho smrtí. Když bylo narozené holčičce 11 měsíců, tak se ocitla v nemocnici s nateklou tváří. Byl to nádor v čelisti, který se už šířil do plic.
Nádor matky a dcery sice nebyl stejný, protože holčička měla lymfom, ale vše nasvědčovalo tomu, že došlo k přenosu rakovinného bujení z matky na dítě. Badatelé zjistili, že nádorové buňky matky i dcery sice obsahují totožnou mutaci jednoho klíčového rakovinotvorného genu označovanou jako BCR-ABL1, ale zdravé buňky holčičky tuhle mutaci nemají. Z toho vyplývá, že nádor musel do dcery prolézt z matky skrz placentu. Další výzkum prozradil, že nádorové buňky mají ï mutaci v oblasti řídící expresi molekul hlavního histokompatibilního komplexu, čili HLA. Vtip je v tom, že HLA molekuly hrají stěžejní roli v rozpoznávání cizích buněk. Imunitní systém dcery proto rakovinné buňky matky „neviděl“. Podle optimistického Greavese je tudíž přenos rakoviny z matky na dítě vzácný.
Moc nádorů rodičů nad jejich potomky odhalil i výzkum Anne Goriely z University of Oxford a jejích spolupracovníků. V buňkách mužských varlat zkoumali mutace v genech FGF3 a HRAS, které souvisejí s vývojovými poruchami. Mutace v genu FGF3 způsobují achondroplázii, čili trpasličí vzrůst a mutace genu HRAS zase takzvaný Costelliho syndrom způsobující řadu změn včetně poruch vývoje kůže a mentální retardace. Mimoto zřejmě souvisejí i s některými potraty.
Goriely a spol. zjistili, že tyto mutace jsou ve varlatech pouze v buňkách nezhoubných nádorů, ale ne ve zdravých buňkách okolo. Spermie ale vyrábějí jak zdravé tak i nádorové buňky varlat, takže se do spermií pocházejících z buněk nezhoubných nádorů dostanou i mutace genů FGF3 a HRAS. Většina mužů vůbec neví, že ve varlatech něco takového má. Nezhoubné nádory umějí být velmi nenápadné. Pokud se ale při závodu o nový život prosadí jejich spermie, tak právě vzniklé dítě dostane do začátku ošklivě rozdané karty. Možná právě proto mají starší otcové častěji děti s genetickými poruchami. Biologické bomby ve varlatech totiž přibývají a rostou s věkem.
Prameny: Guardian 12.10. 2009, New Scientist 25.10. 2009.