Právo se potýká s mnohými problémy, protože se nedokáže srovnat s již dobře známými biologickými základy lidského chování. Stanislav Mihulka o tom kdysi napsal: „Právní systém ve své naivitě vidí lidi jako striktně racionální tvory, jejichž chování stojí výhradně na naučených kulturních základech. Není to nijak divné, právníci, kteří jej vytváří, vycházejí pouze z humanitních věd a biologie se většinou štítí. Jsou přesvědčeni, že společnost pomocí práva nutí lidi chovat se jinak, než by se chovali v prostředí bez zákonů. Mezi intelektuály i normálním obyvatelstvem panuje pocit, že výraz „biologický“ je synonymum pro „zvířecí“ a že pokud má něco biologické příčiny, tak že je ihned ohrožena svobodná vůle člověka, vlastně celé jeho lidství. Biologové zabývající se člověkem nakonec v jejich očích splývají s nácky.“ Rozhodnutí italského soudu může být signálem nastávajících změn. Je to totiž poprvé, co evropský soud zohlednil behaviorální genetiku a ovlivnil rozsudek.
První evropský případ vraždy s genetickou polehčující okolností
Alžířan Abdelmalek Bayout žil v Itálii od roku 1993. V březnu 2007 se dostal do sporu s Kolumbijcem W. F. Novoa Perezem. Náboženský spor se vyhrotil a Kolumbijec záhy zjistil, že urážet muslima není jen tak. Alžířan měl nůž a bodnul. Trefil se dobře a tak měl na krku vraždu. K činu se přiznal.
Vraha Bayouta se ujala právnička Tania Cattarossi. Obhajobu postavila na tom, že její klient byl v době spáchání činu psychicky nemocný. Poté, co tři psychiatři potvrdili, že tomu tak je, soudce Paolo Alessio Vernì vzal v potaz polehčující okolnost a zabiják odešel od soudu s pouhými devíti lety a dvěma měsíci. Nebýt toho, byl by jeho flastr minimálně o tři roky delší.
Záležitost se dostala až k apelačnímu soudci Pieru Valerio Reinottimu. Ten v odvolacím řízení požádal o nové přezkoumání zdravotního stavu obžalovaného. Jasno do věci měli vnést novým posouzením neurologové z univerzit v Pise a Padově. Vrahovi skenovali mozek, sledovali jeho reakce a testovali mu varianty pěti genů o nichž se ví, že mají co do činění s agresivitou, včetně genu pro enzym MAOA, což je zkratka pro monoamin oxidázu A (enzym metabolizující přenašeče nervových vzruchů). Varianty tohoto genu rozhodují o tom, jak výkonný enzym monoaminoxygenáza bude a jestli osoba bude mít v mozku trvale zvýšenou hladinu serotoninu a dalších tzv. neurotransmiterů. Případná záplava neurotransmiterů zhoršuje kontrolu nad naším chováním.
Nově vypracovaný odborný posudek vyzněl v násilníkův prospěch. Konstatoval, že jeho geny mohly přispět k impulsivnímu zkratkovitému jednání. Bylo tak podpořeno původní rozhodnutí, které operovalo s faktem, že Bayoutovy geny jej činí náchylným k násilnickým činům a že jde o osobu, kterou lze k hrubému jednání snadno vyprovokovat.
I když už je soud u konce, záležitost se znovu dostává na přetřes. Vyjadřují se k němu odborníci, které oslovil vědecký časopis Nature. Otázky se točí okolo toho, zda vliv jednoho genu je skutečně tak velký, aby mohl zavdat důvod k ospravedlnění násilnického jednání. Některé studie totiž naznačují, že v rámci celého genomu může být efekt “kriminálního” genu eliminován jinými geny, které zase působí směrem opačným. Jakoby nás před unáhleným jednáním chránily. Podle některých genetiků je testování jednotlivých genů (tedy i MAOA), tak jak bylo použito z popudu soudce, málo vypovídající, drahé a zbytečné. Tento kritický názor má řadu příznivců. Efekt MAOA genu se totiž u různých etnik liší. Jinak řečeno záleží na tom, zda tento gen má běloch, nebo příslušník jiné rasy.
Inu, lidské jednání je věc komplikovaná a představa, že jsme hříčkou několika málo genů, případně jen genu pro enzym monoamin oxygenázu, by byla zcestná. Do našeho duševního rozpoložení mluví například i přenašeč serotoninu. Rozhoduje o míře našeho stresu a o tom, jak snadno se necháme vytočit. Ve věci genů lze tedy jen s obtížemi hovořit o objasňování chování jednotlivce. Jde spíše o statistické souvislosti týkající se velkých populací. To ale soudcům v jejich rozhodování situaci nijak neusnadňuje.
Evropský verdikt soudu beroucí v patrnost genetické predispozice má své předchůdce v Americe. Když se podíváme do historie, tak vše začalo v roce 1994 případem Stephena Mobleyho. Tehdy se poprvé obhajoba postavená na základě deficitu MAOA ujala. Od té doby se v USA snažilo zhruba 200 právníků vysekat svého klienta ze šlamastiky ospravedlněním činů na základě genetiky. Nutno říci, že většinou neúspěšně. Soudci odmítají přijmout myšlenku, že osoba není za své činy odpovědná v důsledku svých genů. Brání se zásadě jakéhosi genetického předurčení ke kriminalitě. Není proč se tomu divit. Jde o věc značně ošemetnou, která by mohla vést až k absurditám. Kdybychom například vzali v úvahu, že 90% všech vražd páchají muži – tedy nositelé Y chromozómu, tak z pohledu genetického determinismu bychom mohli požadovat pro všechny muže nižší tresty - jsou přece z genetického hlediska k takovému jednání předurčeni!
Dalším zádrhelem myšlenky determinace je rasismus. Polynésané, jimž se na Novém Zélandu říká Maorové, mají formu genu, která se vyznačuje horším odbouráváním nervových přenašečů. To u nich vede k horšímu se vyrovnávání se závislostí na alkoholu. Výsledky genetických testů ukazují, že více než polovina Maorů je nositelem genu, který je označován za „násilnický“. Jeho frekvence u potomků Evropanů je na Novém Zélandu ani ne poloviční. Policejní statistiky dávají v tomto směru genetikům v podstatě za pravdu. V řadách Maorů je ve srovnání s ostatními příslušníky jiných etnik, neskonale vysoký počet alkoholiků, narkomanů násilníků a osob opakovaně trestaných.
Na tom, zda jednotlivé geny jsou poukázkou na násilnické jednání svých nositelů se biologové shodnout nedokážou a tak není divu, že v celé záležitosti tápe i soudnictví. Jasno v celé záležitosti mají, jak se zdá jen populističtí politici. Ti jsou schopni nás ubezpečovat, že oni by s kriminalitou dokázali po právu rázně zatočit.
Zdroj: SciAm