Kredit: Pier Francesco Ferrari
Se šimpanzi jsme sdíleli společného předka někdy před přibližně 6 miliony lety, s makaky čtyřnásobně dříve – někdy před asi 25 milióny lety. Navzdory této časové propasti se způsoby, které lidské i opičí matky používají v komunikaci se svými novorozenými potomky v mnohém podobají. Svědčí to o jejích společných evolučních kořenech. Čtveřice vědců z Laboratoře komparativní etologie amerického Národního zdravotního ústavu pod vedením etologa a neurobiologa, Itala Francesca Ferrariho si „posvítila“ na 14 opičích matek z druhu makak rhesus (Macaca mulatta) v průběhu prvních dvou měsíců po narození mláďat. Vědce překvapilo jak dlouho se matka se svým mládětem na sebe dívají. Matky aktivně vyhledávaly pohled svých drobečků a někdy je k tomu přidržením a natáčením hlavičky i jemně nutily. Když zrovna samy své mládě nedržely, snažily se k němu alespoň co nejvíce přiblížit svůj obličej, nejednou tak, že sklonily hlavu a kývaly jí těsně před potomkem. Vědci pozorovali i jakési líbání, kdy opičky přikládaly své rty na rty svých potomků a jemně je olizovaly.
Toto chování se u makaků výrazně změnilo, když potomek završil první měsíc života. Vědci si to vysvětlují tím, že opičí dospívaní je v porovnání s člověčím mnohem rychlejší. Co se pohybových schopností týče, dvoutýdenní makak je stejně zdatný jako osmi až dvanáctiměsíční dítě. Nezávislost na matce se proto dostaví nepoměrně dříve a opičí mládě se začne více zajímat o hru se svými vrstevníky.
Tedy nejen u lidských nemluvňat, ale i u opičích novorozeňat představuje specifické chování matky, její pozměněná a přehnaná mimická (u lidí i hlasová) komunikace a intenzivní fyzická interakce základ pro správný emoční vývoj, který připraví potomka na komplexnější formu sociálního života ve skupině. Vědci výsledky svých pozorování shrnuli v nejnovějším vydání odborného časopisu Current Biology.
Láska, jež nezná hranice druhů
U čerstvých matek savců (a nejen savců) vzniká silná přirozená potřeba se o mládě starat. A tento pud se mnohokrát nezastaví na mezidruhové hranici. Příkladů je bezpočet. Loni na jaře obyvatelé severoindického Džammú pozorovali opičí samičku, která si trauma ze ztráty vlastního mláděte vyřešila svérázným způsobem - ukradla a adoptovala si štěně.
Jedním ze způsobů, jak nás sobecké geny vmanipulují do tohoto oddaného vztahu je, že nám ho zpříjemní. Ano, láska je příjemná díky evolučnímu nátlaku genů, které si tak zajišťují svoje přežití v dalších generacích. Jednu z hlavních rolí v této diktatuře hraje oxytocin, savčí hormon, který je zároveň i neurotransmiterem. Ve zvýšené míře se v hypotalamu tvoří například právě při porodu, nebo kojení. Nadneseně se proto o něm hovoří jako o hormonu lásky, náklonnosti a důvěry.
My lidé dokážeme i tuto vlastnost oxytocinu využít. Třeba tak, že kojícím fenkám podvrhneme k adopci cizí mláďata a zachraňujeme tím například ohrožené druhy. Další z mnohých příkladů: počátkem letošního léta se v jedné severočínské ZOO narodila dvě mláďata vzácné pandy červené. Radostná událost, kdyby je jejich vlastní matka neopustila a neodmítla se o ně starat. Pracovníci si vzpomněli na psí mámu Sun, která právě odkojila svá štěňata. Malé pandy tak získaly náhradní starostlivou mámu.
| Fenka Hunai ze ZOO v čínské provincii Šan-tung s adoptovanými tygříky a jedním vlastním mládětem. |
Loni se v americké Miami ZOO šimpanzice |
Jedna malá veverka se mezi pěti štěňaty ztratí. |
Video pes a kočka 1 – když kočičí máma zatouží mít netradiční mláďata:
Video pes a kočka 2 – štěňata z útulku byla rozdána na adopci, ale jejich matka stále toužila se starat o malá živá, milá, přítulná klubíčka.
Zdroje: Current Biology, stránka msnbc, Wikipedia