Na ostrově Santa Rosa rozkládajícím se na ploše 249 km2 odhalila inventura 137 vzácných lišek ostrovních, přes pět tisíc zdivočelých prasat a sedm hnízdících párů orlů skalních s mláďaty. Z trojice živočišných druhů na tom byl nejhůře ten nejvzácnější – liška ostrovní. Jejich stavy neustále klesaly. Prasatům, která na ostrov vysadil člověk, se dařilo dobře. Jejich stáda se rozrůstala a ničila přírodu. Lišky tak přicházely o přirozené životní prostředí a to byl jeden z důvodů jejich ústupu. Dobře se vedlo i orlům, kteří na ostrovech původně nežili. Souostroví Channel Islands leží v Pacifiku, co by kamenem dohodil od kalifornského pobřeží a odtud se orli na ostrovy přistěhovali. Přilákala je početná stáda prasat. Lovili selata a sem tam si zpestřili jídelníček nějakou liškou nebo jinými živočichy. Zatímco prasečí populace se s útoky dravců snadno vyrovnávala, pro lišky byl vpád orlů  příslovečným posledním hřebíkem do rakve. Bylo jasné, že jestli vetřelci ostrov rychle nevyklidí, zmizí z něj nenávratně liška, která nikde jinde nežije.

 

Na první pohled se zdálo snazší začít likvidovat orly. Zvažovalo se jejich vyhubení s využitím střelných zbraní i otrávených návnad. Jenže orel skalní patří v USA k chráněným druhům a u veřejnosti by narazilo vybíjení těchto nádherných dravců na silný odpor. Orly bylo proto nutné pochytat a převézt někam jinam. Odchyt dravců se ukázal jako tvrdý oříšek. Ve srovnání s tím bylo vybití tisíců prasat hračka. Ochranáři proto zvažovali, že vyřeší nejprve schůdnější část problému a zabrání další devastaci ostrova prasaty. Na orly bude dost času potom. Jenže právě před tímto postupem vědci důrazně varovali.

 

Zoolog Gary Roemer z New Mexico State University došel k závěru, že pokud orli přijdou o svou oblíbenou kořist, obrátí pozornost k liškám. A to by mělo pro beztak ohrožené šelmy katastrofální následky. Orli by brzy  sežrali celou jejich populaci.

 

A tak začala jedna z nejnáročnějších válek proti živočišnému vetřelci. K odchytu orlů využili ochránci přírody helikoptéry, vystřelovací sítě a další technické vymoženosti. V rozmezí let 1999 a 2006 tak bylo pochytáno celkem 44 orlů skalních. Prasečí vraždění proběhlo v závěrečné fázi „války“ proti orlům v letech 2005 až 2006. Počty lišek ostrovních záhy stouply na 264 kusů. Není pochyb, že akce skončila úspěchem. Přesto se vědci nemohli dohodnout. Bylo nutné „válku proti vetřelcům“ zkomplikovat rozdělením na  „orlí“ a „prasečí“ etapu? Nebylo riziko změny jídelníčku orlů pouhý strašák?

 

Gary Roemer a jeho kolegové nyní předložili ve studii zveřejněné ve vědeckém časopise PLoS ONE důkazy o oprávněnosti obav. Jeden pár orlů všem snahám o polapení unikl. Po vyhubení prasat si vystavěl nové hnízdo na jiném místě ostrova Santa Cruz a zároveň dramaticky změnil jídelníček. Jestliže dříve tvořila více než 80% jeho stravy selata ze stád divokých prasat, dnes se živí především liškami.

 

„Kdybychom začali vybíjením prasat, změnili by podobně jídelníček i další orli a to by byla pro lišky obrovská  hrozba,“ říká Gary Roemer.

 

Vždycky válka s vetřelci tak dobře neskončí. Na ostrově Macquarie ležícím jižně od Nového Zélandu vyhlásili australští ochránci boj zdivočelým kočkám a napáchali tím škody, na jejichž nápravu padnou miliony dolarů.  Kočky se dostaly na ostrov už ve dvacátých letech 19. století. Přivezli si je lovci tuleňů na ochranu zásob před hlodavci. V roce 1878 vypustili lovci na ostrově Macqurie divoké králíky, aby si králičí pečínkou vylepšili fádní jídelníček. Králíci nezůstali nic dlužní pověsti o svých skvělých rozmnožovacích schopnostech a jejich populace se rychle rozrůstala. Zdivočelým kočkám se tak nabídl nevyčerpatelný zdroj potravy. Také jejich počty rychle stoupaly. V polovině 20. století dosáhla devastace ostrovní flóry katastrofálních měřítek. Vědci proto v roce 1968 nakazili králíky myxomatózou. Populace čítající asi 130 000 králíků se smrskla na 20 000 kusů a vegetace se rychle vzpamatovávala. Přesto nebylo vyhráno. Kočky přišly o kořist a začaly lovit místní ptáky. Ti si staví hnízda ve vyhrabaných norách a jejich mláďata byla proti kočičím atakům bezbranná. Proto byla v roce 1985 zahájena grandiózní akce, jež skončila  v roce 2000 totálním vyhubením Koček na ostrově Macquerie.

 

Důsledky „kočičí války“ pro ostrov popsal tým pod vedením Dany Bergstromové z Australian Antarctic Division  v časopise Journal of Applied Ecology. Vědci zjistili, že si králíci vyvinuli k viru myxomatózy značnou odolnost a v nepřítomnosti koček slavili velký „comeback“. Do roku 2007 sežrali většinu obnovené ostrovní vegetace. Záchrana narušených porostů si vyžádá investice ve výši asi 24 milionů australských dolarů.

 

Výsledky očistných akcí lze těžko předvídat i proto, že se vetřelci často chovají jako časovaná biologická bomba. Druhy, které páchaly celkem únosné škody, přerostou z roku na rok v pohromu. To se stalo na Galapágách,  které evropští mořeplavci proměnili už v 17. století na  velkou zásobárnu. Cíleně tu vysazovali prasata, kozy a další zvířata a při dalších návštěvách si jejich lovem zajišťovali dostatek čerstvého masa. Až do osmdesátých let minulého století nepředstavovaly zdivočelé kozy pro vegetaci galapážského ostrova Isabela vážnější riziko. Pamětnicí vzpomínají, že na svazích tamější sopky Alcedo bylo obvykle k vidění jen pár kusů těchto zvířat. Pak ale nastartoval klimatický jev El Nino změnu ostrovní vegetace a kozy prodělaly populační explozi. A rázem se z nich stal nepřítel číslo jedna. Neškodí jen flóře ale i fauně. Spásly veškerou  vegetaci a další býložravci neměli co žrát. Obrovské galapážské želvy začaly masově hynout. Většina přišla o život, když se vydala hledat potravu do nepřístupného terénu, kterému se dřív vyhýbaly. Pád ze skal pro ně mívá fatální následky.

 

 

 

Ostrov Santa Rosa se může pyšnit nejen vzácnou ostrovní liškou ale také nejzachovalejší kostrou miniaturního mamuta. (pásmo fotografií z ostrova : https://home.nps.gov/chis/photosmultimedia/rosa-slideshow.htm )