Kdo je vlastně psychopat? Jak už to chodí v humanitních vědách, odpověď není tak úplně snadná. Psychopatem v užším smyslu slova by měl být člověk s antisociální neboli dissociální poruchou osobnosti. Psychopat v širším smyslu má jakoukoliv poruchu osobnosti, čili je to ten, kdo se chováním výrazně vymyká stádnímu průměru. Psychopat je i oblíbenou nadávkou, takže to může být kdokoliv, včetně zástupců jiných druhů zvířat.
Podle odborníků psychopatie v úzkém smyslu často souvisí s opakovaným porušováním zákona a mnohdy i s nebezpečným kriminálním chováním, jako jsou znásilnění či vraždy. Přesto až dosud byla biologická podstata psychopatie prakticky neznámá. Do značné míry za to jistě může i zastaralý pohled na lidskou psychiku jako na produkt výchovy a prostředí, který nemá moc společného s geny a organismem dotyčného člověka.
Tuto nepříznivou situaci teď poměrně dramaticky změnil Michael C. Craig s dalšími devíti kolegy z Institute of Psychiatry, který je součástí King’s College London. Ve studii, kterou jim publikoval prestižní časopis Molecular Psychiatry, předkládají objev rozdílů mezi mozkem psychopata a srovnatelným mozkem běžného člověka.
Dřívější práce naznačovaly, že psychopatie souvisí s problémy v určitých oblastech mozku, konkrétně v amygdala – podkorové oblasti limbického systému, která má co dělat například s emocemi, strachem nebo agresivitou a pak také v orbitofrontální kůře – oblasti mozkové kůry, která se účastní poznávání světa a rozhodování.
Zatím nikoho ale kupodivu nenapadlo podívat se na svazek bílé hmoty mozkové zvaný uncinátní fascikulus, který spojuje právě amygdala a orbitofrontální kůru.
Bílá hmota mozku je vlastně síť vláken, která propojuje jednotlivé oblasti mozku jako bláznivě složitý internet. Tvoří ji hlavně axony, vlákna neuronů s myelinovými pochvami plus podpůrné buňky neuronů, hlavně astrocyty a oligodendrocyty. V bílé hmotě mozkové nejsou prakticky žádné neurony. Uncinátní fascikulus je svazek bílé hmoty hákovitého tvaru a je známý například tím, že se lidem vyvíjí nejdéle ze všech svazků bílé hmoty – až do dospělosti, přes třicítku.
Craig a spol. studovali uncinátní fascikulus na pravých živých psychopatech a těžko říct, jestli se dají označit jako dobrovolníci. Jejich klienti se zabývali například pokusy o vraždu, únosy, vraždami, či mnohonásobným znásilněním s použitím škrcení. Badatelé jejich mozky sledovali pomocí rafinované technologie zobrazování zvané difuzní tenzorová magnetická rezonance, anglicky zkracované jako DT-MRI.
Podařilo se jim najít prokazatelné změny ve struktuře uncinátního fascikulu psychopatů, jimiž se lišili od kontrolní skupiny lidí stejného věku a IQ. Uncinátní fascikulus psychopatů měl narušené propojení mezi jednotlivými stavebními prvky. Ba co víc, čím více se dotyčný člověk v tomto místě mozku lišil od průměru, tím byl psychopatičtější.
Jak je vidět, psychopatie nejspíš důsledek hrozné výchovy sadistického strýčka, ani špatného vlivu zlovolných teenagerů ze sousedství není. Vše nasvědčuje tomu, že psychopatie je z velké části věcí biologických rozdílů v jednom konkrétním místě mozku hluboko v hlavě.
Co bude dál? Jsou psychopati zodpovědní za svoje činy? Těžko říct, mají rozbitý mozek a asi ne vlastní vinou. Bude se psychopatie léčit? Je to možné. Byla by to velká úleva pro společnost a ještě větší pro samotné psychopaty, jejichž životním snem určitě není prožít celý život v těžkém žaláři nebo blázinci. A budou se teenageři plošně testovat, jestli mají sklony k psychopatii, aby se nebezpeční jedinci vyhmátli ještě předtím, než něco udělají? To už se dostáváme na docela tenký led. Co s těmi, kteří testem neprojdou? Budeme je léčit násilím? Nebo dostanou sledovací mikročip? Co když ne každý s touto abnormalitou směřuje k psychopatii? Blízká budoucnost ukáže víc.
Prameny:
ScienceDaily 5.8. 2009, Molecular Psychiatry Online
Wikipedia (Psychopatie).