Vědci využili skutečnosti, že raný zárodek není jasně vymezeným individuem. Když ho rozdělíte na dvě půlky, vyvíjí se každá z nich v samostatného živočicha. Právě tak vznikají jednovaječná dvojčata, s kterými se každý už asi setkal a která jsou z ryze biologického hlediska klonem. Na druhé straně ale můžeme dvě raná embrya spojit a vytvořit z nich embryo jediné. I to se zdárně vyvíjí. Existuje dostatek přesvědčivých důkazů, že i k takovému splývání zárodků vzácně dochází nejen u živočichů, ale i u lidí. Vzniklý jedinec je označován jako chiméra, protože jeho tělo tvoří populace buněk vzniklé ze dvou různých zárodků. Vzhled chiméry záleží na tom, jak „kontrastní“ obě výchozí embrya jsou. Mohou se lišit například pohlavím, rasovou příslušností či vrozeným genetickým defektem. Spontánní vznik chiméry má nejednou na svědomí spletité životní osudy lidí, kteří o své „chimérnosti“ nemusí mít ani tušení. Byl například popsán případ ženy, která jako embryo splynula v těle matky se zárodkem své sestry. V jejím těle se vyskytovaly buňky dvou různých žen a také její synové si nesli genetickou výbavu buď jedné nebo druhé biologické matky (i když fyzicky a právně měli matku samozřejmě jen jednu). Chimérismus matky byl odhalen náhodou při genetických testech mezi příslušníky její rodiny, když se pro ni hledal vhodný dárce pro transplantaci ledviny.
Mc Laughlin se pozastavil nad faktem, že embrya klon by se geneticky lišit neměla, a spojil do jednoho zárodku dvě embrya budoucího klonu. Taková embrya měla osmkrát vyšší šanci na završení embryonálního vývoje.
Jak vysvětluje ve svém komentáři publikace z prestižního EMBO Journal britský biolog Davor Solter, úspěch metody jasně svědčí o tom, že klony nejsou z genetického hlediska zcela totožné. Každé embryo má poškozenu dědičnou informaci a každé ji má „nabouranou“ v jiných místech. Spojením dvou takto postižených zárodků do jednoho umožníme kompenzaci genetických chyb. Je to opravdu jako kdyby se spojil nevidomý s neslyšícím.
Klony myší sehrávají velmi důležitou roli ve výzkumu „klonovacího“ postupu označovaného jako „přenos jader tělních buněk“ a jeho důsledků pro klon. Čím více klonů myší se podaří získat, tím dříve se dozvíme důležité informace, jež nutně potřebujeme pro rozvoj některých léčebných postupů v humánní medicíně. A tak nezbývá než modifikovat „profláknuté“ heslo a zvolat: „Embrya všech klonů, spojte se!“
V souvislosti s nevyhraněnou individualitou embrya – jeho schopností rozdělit se na dva jedince nebo naopak vytvořit jednoho jedince ze dvou zárodků – je nepochopitelný názor katolické církve, podle které je člověk individuem (slovo individuum znamená cosi jako „nedělitelný“) již v okamžiku oplození vajíčka spermií. Asi by bylo rozumné posunout hranici pro „člověka jako individuum“ do doby, kdy už takovéhle triky se svou identitou provádět nemůže. Ostatně islám nebo judaismus s tímhle problémy nemá právě proto, že moment vzniku člověka jako individua posouvá do pozdějších stádií embryonálního vývoje.
Spojením buněk embrya hnědé a černé myši vznikne chiméra s černými pruhy na hnědém kožíšku. Její tělo je složeno z buněk dvou různých kmenů myší. To se týká i orgánů a tkání, na nichž se barva srsti z pochopitelných důvodů nijak neprojeví.