Ledové štíty, které se líně převalují v Arktidě, Antarktidě i ve vysokých horách leckde po světě na první pohled nepůsobí příliš svižným dojmem. Turista vidí jenom hromady modrého ledu, který se občas s rachotem odlomí a to je všechno. Jenže zdání může hodně klamat.
Geolog Jason P. Briner z americké University at Buffalo o tom ví svoje. Nedávno s dalšími dvěma kolegy publikoval v prestižním vědeckém plátku Nature Geoscience výsledky terénního průzkumu prehistorie ledovců v kanadské Arktidě. Autorům se tam podařilo zdokumentovat velice rychlý, viděno očima geologie bezesporu bleskový ústup ledovce ve známém fjordu Laurentinského ledového štítu jménem Fjord Sama Forda, který proběhl během pár století. Briner jako specialista na čtvrtohorní geologii a paleoklimatologii velmi sympaticky nevnímá ledovce jako pyramidy v Gíze, nehybné a věčné, ale jako velmi mrštná stvoření, která překvapivě pružně reagují na své okolí.
Podle Brinerových slov jsou mnohé dnešní ledovce v Antarktidě a v Grónsku srovnatelné s jejich kanadským ledovcem. Proto předpovídá, že by i tyto ledovce mohly začít mizet překvapující rychlostí. Podle Brinera jsou závěry jeho týmu zajímavé především v souvislosti s největším a nejrychleji se pohybujícím grónským pobřežním ledovcem jménem Jakobshavn Isbrae nebo též Jakobshavn Glacier, česky Jakobshavenský ledovec, místně Sermeq Kujalleq.
Tenhle ledovec sám vytváří 10 procent všech ledových ker původem z Grónska. Hýbe se rychlostí 20 až 30 metrů za den a každoročně se z jeho fjordu uvolní zhruba 35 miliard tun ledu. Lidé sledují ledovec Jakobshavn Isbrae už přes 250 let a za tu dobu už nám poskytl leccos zajímavého ohledně dynamiky ledovců. Právě Jakobshavn Isbrae je hodně podobný prehistorickému ledovci, který studovali Briner a spol. Je to mohutná továrna na ledové kry, která je pracuje velmi proměnlivou rychlostí. Proto je velmi obtížné předpovídat její budoucí chování. K tomu by teď mohlo posloužit srovnání s pravěkým ledovcem z Kanady.
Badatelé v terénu získali vzorky hornin pocházející z velkého fjordu, do něhož v zatím poslední době ledové ústil pobřežní ledovec plazící se z ohromného ledového štítu, tehdy pokrývajícího sever severní Ameriky. Poté je pečlivě datovali v laboratořích University at Buffalo. Ukázalo se, že pocházejí z doby před 20 000 až 5 000 lety. Během celé té doby ledovec ustupoval, ale jeho nejpodstatnější ústup proběhl dramaticky, během pouhých pár století. Podle vědců k tomu snad došlo ve chvíli, kdy ledovec dosáhl do hlubokomořské vody, zhruba ve hloubce jednoho kilometru.
Briner se s kolegy obává, že dnešní ledovce, jako je třeba zmíněný Jakobshavn Isbrae, právě vstupují do podobně hluboké vody. Asi není těžké uhodnout, co podle nich hrozí – náhlý úprk ledovců do vnitrozemí doprovázený vzestupem mořské hladiny se všemi důvěrně známými katastrofickými důsledky, včetně Prahy zaplavené promočenými Holanďany. Tohle už ale ve skutečnosti jenom málokoho zvedne ze židle. Vystresovaná média neví, jakou další katastrofu by na své nebohé konzumenty vytáhla a výsledkem je všeobecné otupění.
Navíc, geologové tuší v ledovcových štítech nějakou dynamiku, ale stejně jako v případě samotného jejich vzniku poměrně bezradně krčí rameny. Ubývá ledu v Antarktidě nebo přibývá? Jak snadno a jak často zmizí led v Arktidě? Ledovcové štíty jsou složitě vpleteny do globální klimatické mozaiky a je zatraceně těžké přijít na to, co je vlastně příčina a co následek pozorovaných jevů. Pěkným příkladem jsou slavné, ale stále dost záhadné chladné Heinrichovy události. Odehrávaly se přinejmenším během druhé poloviny zatím poslední doby ledové, kdy se zhruba jednou za 7000 let masově odlamovaly ledové kry, které pak jako přízračné loďstvo brázdily světové oceány daleko od pólů. Jejich příčiny jsou podle odborníků nejasné a bezpochyby složité. Velkou a možná zásadní roli by v nich měla hrát roztomilá dynamika Binge-Purge, známá například od pacientů s bulimií, čili něco jako „přecpi se a pozvracej se“. Vtip je v tom, že jde o vnitřní dynamiku ledovcových štítů, nepříliš závislou na rozmarech klimatu.
Tím rozhodně není řečeno, že když zatím moc nechápeme celosvětovou hru klimatu, tak že moře není problém. Je stále jasnější, že hladina moře není a nikdy nebyla bezpečná hranice, u které by bylo možné žít věčně. Stále častěji se objevují studie, jako jsou práce Paula Blanchona a spol. a mnohých dalších , které dokládají nedávné dramatické změny mořské hladiny nikoliv v decimetrech, ale v metrech až desítkách metrů oběma směry. Led v tom má jistě prsty, ale detailní vhled nám zatím ještě schází. Je úsměvné, že se tyto změny odehrávaly v době, kdy podle oteplovacích nadšenců mělo být v atmosféře méně CO2 než dnes. Mělo by tedy být důležitější bojovat se strašidelným plynem a hlídat atmosféru jako ostříž za cenu stagnace ekonomiky i myšlenek nebo mít k dispozici všestranné adaptační mechanismy a technologie schopné čelit pohybu moře oběma směry?
Pramen:
ScienceDaily 22.7. 2009, Nature Geoscience Online, Wikipedia (Jakobshavn Isbrae, Ice sheet dynamics, Heinrich event)