Naše fungování na planetě Zemi je minimálně posledních pár desítek tisíc let spojené s rozličnými zvířecími mazlíčky. Zpočátku a u mnoha lidských etnik až dodnes to byl ryze pragmatický vztah. Vzhledem k neexistenci ledničky bylo jednoduchým řešením problémů s uskladňováním masa, zvláště v tropických oblastech, nechat chlupaté vítané zpestření jídelníčku nějaký čas naživu.
U archaických etnik občas hrají některá zvířata kromě živých konzerv ještě jednu zajímavou roli. Místní lidé je považují za velvyslance jejich druhu či světa zvířat vůbec a prokazují jim pocty srovnatelné s poctami vyslancům okolních vesnic či kmenů. V moderní civilizaci se pak tyto ceremoniální sklony přetavily v podivně agresivní až fanatické „ochránce“ zvířat, kteří se projevují groteskními webovými stránkami plnými záště a někdy i nefalšovaným terorem s přepady, únosy i vraždami.
Naši domácí mazlíčci jsou pochopitelně maximálně spokojení. Povedlo se jim infikovat hluboce geneticky fixované vzorce lidského chování, především sklony pečovat o potomky. Jsou to sociální paraziti, které si sami aktivně sháníme, abychom si je mohli nasadit do svých příbytků a obětovat jim prostor, čas, peníze, někdy i zdraví a dokonce i vlastní rozmnožovací potenciál.
Stačí se podívat na bizarní „pokojové“ rasy mazlíčků různých druhů a hned je jasné, že vypadají jako více či méně zdařilé atrapy lidských mláďat. Ploché kulaté obličeje, velké oči, menší uši, přitroublé nesamostatné chování. Je to vidět dokonce i na některých kultivarech okrasných rostlin.
Někteří mazlíčci jsou tak zdatní, že dokáží hacknout i naši vrozenou komunikaci. Na vlastní kůži to zažívají třeba majitelé koček. Jak zjistila Karen McComb z University of Sussex, právě domácí kočky, když něco opravdu chtějí, lstivě mění své předení tak, aby útočilo na vrozené lidské instinkty krmit plačící potomky. Nic netušící kočkomilové bývají zneklidněni žalostným předením a kočky tímto hanebným trikem často dosáhnou svého.
Badatelé nahráli předení 10 koček při žebrání o potravu a pak i jejich předení v nějaké jiné situaci. Nahrávky poté pustili 50 dobrovolníkům, kteří hodnotili, jak je které kočičí předení příjemné na poslech a jak naléhavě na ně působí. Jak již jistě čtenář tuší, jako jednoznačně méně příjemné a více naléhavé zvítězilo žadonící předení. Rovněž asi nepřekvapí, že rozdíl mezi běžným a žádostivým předením zvlášť dobře slyšeli majitelé koček.
Analýza spektra zvuku kočičích nahrávek odhalila pozoruhodnou věc. Žadonící předení měla neobvyklé maximum na frekvencích 220 až 520 hertzů, což je o dost výš, než frekvence zvuků obvyklých pro běžné kočičí předení. Právě na těchto frekvencí ale pláčou malé lidské děti a naše geny nás nekompromisně nutí právě těmto zvukům věnovat pozornost a nějakým způsobem je řešit. Čím hlasitější bylo v této oblasti zvukového spektra kočičí předení, tím se zdálo posluchačům méně příjemné a naléhavější
Jak je vidět, kočky nejsou hloupé a snadno se naučily využívat naše slabé místo. I když se kočičí mozek s tím naším zdánlivě nemůže měřit, stejně nakonec skáčeme, jak si kočky pískají. Ostatně, čtenáři mohou posoudit sami. Běžné kočičí předení je tady: (https://www.newscientist.com/data/av/audio/article/dn17455/pepononsolpurr.mp3) a naléhavé předení s vloženým trikem na lidské majitele zase tady (https://www.newscientist.com/data/av/audio/article/dn17455/peposolpurr.mp3). Schválně, které vám přijde naléhavější?
Prameny: New Scientist 13.7. 2009, Current Biology Online