Je to už opravdu skoro k pláči, ale náš mozek nám ne a ne dát pokoj. Jsme na něj pyšní, udivuje náš, hýčkáme si ho, ohromuje nás, snažíme se mu připodobnit svoje stroje a hlavně dnem i nocí rozumujeme, jak jsme k němu vlastně přišli.
Ohledně evoluce sexy mozku pána tvorstva se točí spousta hypotéz, méně i více šílených. S dalším úhlem pohledu se nedávno přihlásil John McDonald, šéf Ovarian Cancer Istitute fungujícího pod Georgia Tech, School of Biology. McDonald a jeho studenti Gaurav Arora a Nalini Polavarapu mají za to, že v evoluci nakynutého lidského mozku poněkud překvapivě sehrála klíčovou roli programovaná buněčná smrt, přesněji řečeno její okleštění.
McDonald a spol. se v rámci svého výzkumu detailně věnovali srovnávání exprese genů v pěti různých tkáních lidí a šimpanzů, konkrétně v mozku, varlatech, játrech, ledvinách a srdci. Přitom se jim podařilo objevit významné rozdíly v expresi genů ovládajících apoptózu, čili programovanou smrt vlastních buněk.
Ukázalo se, že lidé mají oproti šimpanzům programovanou buněčnou smrt méně efektivní. Badatelé věří, že právě těmto nenápadným rozdílům vděčíme za explozivní zvětšení mozků a s ním spojený následný rozvoj zázračných schopností. Omezená programovaná smrt buněk totiž podle nich ponechává v lidském mozku více mozkových buněk, neuronů, které by jinak spokojeně zanikly. Podle autorů by to měl být důsledek tlaku přírodního výběru na rozvoj duševních schopností našeho druhu.
Zní to sice pěkně, autoři v tom ale vidí ošklivý háček. Programovaná buněčná smrt je totiž velmi ironicky zároveň výborná technologie boje proti nejrůznějším nádorům. Tělo napadené rakovinou si díky ní může samo zlikvidovat neposlušné rakovinné buňky dřív, než stačí napáchat závažné škody. Oslabená buněčná smrt tudíž znamená snadnější postup rakovinného bujení a větší šanci na jeho konečné vítězství. Zmínění šimpanzi mají skutečně nápadně méně nádorů a také menší mozky.
Pokud by to tak doopravdy bylo, jsou lidskost a rakovina vlastně dvě strany jedné mince, bytostně spojené jedna s druhou a intelektuálové by se mohli radovat z temné osudovosti civilizace, jejíž nositelé uvnitř genů skrývají vlastní záhubu. Mohlo by to tak fungovat?
(Kredit 7th Wave, Inc.)
Lidský sklon k rakovině bez diskuze bije do očí, stejně jako například až komická zranitelnost lidí radioaktivním zářením. Možných příčin těchto lidských slabostí je ale jistě daleko víc, včetně pouhé náhody, která si v evoluci bere velmi často slovo.
Mohlo by to být stejné jako v případě vitamínu C. Spolu s dalšími primáty máme rozbitý gen pro výrobu vitamínu C a musíme proto jíst hodně ovoce, zároveň je to ale kupodivu zřejmě klíčový moment, který odstartoval evoluci barevného vidění. Bylo by ale jistě naivní si myslet, že se našim předkům tenhle gen rozbil v důsledku tlaku přírodního výběru na evoluci vidění v barvách.
Rakovina je možná, vedle jiných věcí, určitou daní za chytrost, ale to ještě neznamená, že je nádorové bujení nutně nevyhnutelně a navždy spojené s existencí lidského megamozku. Postupně se noříme to spleti genových regulací programované smrti buněk, embryonálního vývoje mozku i růstu nádorů a možná se před námi brzy objeví možnost, jak i v tom nejhorším možném scénáři od sebe nějakým genetickým trikem oddělit mozkovou tkáň a sklon k rakovinnému bujení. Molekulární laboratoře mají o zábavu postaráno.
Prameny:
ScienceDaily 22.6.2009, Medicinal Hypothesis online