Luk dovolil pravěkým lovcům vystřelit smrtící projektil na velkou vzdálenost s udivující přesností. Šípy jsou ve srovnání s vrhacími oštěpy lehké a skladné. Lovec jich může s sebou bez velkých potíží nosit velký počet. Vědci by rádi věděli, kdy lidé poprvé z luku vystřelili. Výzkum jim komplikuje fakt, že lučiště, tětivu i dřík šípu vyráběli pravěcí lidé z materiálů, které dlouho nevydrží. Jediné, co se mohlo z nejstarších luků a šípů dochovat, jsou hroty. U těch ale nemusí být na první pohled jasné, k čemu sloužily.
Hrot určený pro šíp nesměl narušovat let šípu a musel vydržet silný náraz na cíl. Sisk a Shea došli k závěru, že některé velmi staré kamenné hroty by funkci hrotů šípu splnily na jedničku. Rozhodli se proto pro pokus. Vyrobili si pro něj kamenné hroty pomocí tzv. levalloiské techniky. Tímto postupem vyráběli lidé nástroje z pazourku už před 200 000 roky. Svůj název dostala levalloiská technika v 19. století, když byly první hroty tohoto typu objeveny na pařížském předměstí Levallois-Perret. Ve své době představovala revoluční objev. Předtím lidé vyráběli nástroje jednoduchým odrážením štěpin z vybraného kusu kamene. Výsledek byl ve většině případů nepředvídatelný.
Nový postup poprvé dovolil vyrábět nástroje se slušnou zárukou předem určeného výsledku. Člověk si nejprve připravil polotovar. Z pazourkové pecky v jednom místě opatrně odštípal nadbytečný materiál. Vytvořil tak vystupující „hrbol“, který pak jedním cíleným úderem oddělil. Získal tím základ nástroje, kterému pak už jen dodal konečný tvar. Původně sloužila levalloiská technika k výrobě čepelí. Před 100 000 roků s ní začali lidé vyrábět i drobnější hroty, které by se hodily i do šípů.
Sisk a Shea si připravili celkem jednapadesát drobných hrotů nápadně podobných těm, jaké archeologové nacházejí v sídlech pravěkých lidí starých 100 000 roků. Připevnili hroty k dříkům a takto vyrobenými šípy stříleli na cíl. Nejprve použili terč z měkkého materiálu, aby si ověřili, že šípy dobře létají a dá se s nimi celkem přesně zasáhnout cíl. O tom, zda se šípy vybavené hrotem levalloiského typu hodily k lovu, se vědci přesvědčili v pokusu, při kterém sloužila jako terč těla mrtvých zvířat. Hroty vydržely náraz a bylo možné je použít opakovaně. Dlouhou životností se sice chlubit nemohly, ale to by pravěkým lovcům asi příliš nevadilo. Za zničené hroty by si snadno vyrobili náhradu.
Výsledky experimentů zveřejněné ve vědeckém časopise Journal of Archeological Science neusvědčily z používání luku a šípů lidi, kteří žili před 100 000 roků. Naznačily však, že historie těchto zbraní mohla být podstatně delší a jejich vynález nemusí jít nutně na vrub moderních lidí druhu Homo sapiens.
Pramen: Stony Brook University in New York