Náboženství se občas snaží tvářit vědecky a věda si ve slabých chvilkách tak trochu hraje na náboženství. Někdy se může zdát, že mezi nimi vlastně není valný rozdíl. Jeden by se ale přeci jenom našel. Dobrá věda dokáže mít nadhled.
Zajímavou možnost předvést nadhled poskytuje právě probíhající poprask kolem orangutanů. Co se vlastně stalo? Prakticky všichni, jejichž slovo má nějakou váhu, dneska věří, že lidi jsou bratranci šimpanzů a že s nimi sdíleli společného předka ještě před několika málo miliony lety. Ostatně, za tímhle názorem stojí ohromující množství dokladů, molekulárních, morfologických i ekologických a vedle nich i selský rozum.
Přitom to není tak dávno, co jsme to viděli úplně jinak. Starý lišák Darwin obdivuhodně prozíravě kladl původ člověka do Afriky a do blízkosti šimpanzů a goril. Další generace biologů s ním většinou nesouhlasily a přišlo jim, že lidi jsou tak odlišní od ostatních lidoopů, že se museli vyvíjet mnoho miliónů let samostatně.
V šedesátých letech paleontologové Elwyn Simons a David Pilbeam viděli přímé předky lidí v ramapitécích, kteří žili na území dnešní Indie a Pákistánu před 8,5 milióny let. Tomu se věřilo až do chvíle, kdy nové nálezy demaskovaly ramapitéka jako blízkého příbuzného orangutanů. Posledních 30 let věda díky explozivnímu rozvoji molekulárních technologií vidí nejbližší příbuzenský vztah mezi lidmi a šimpanzi a původ lidstva v Africe.
Jak už to ale chodí, ne úplně každý souhlasí. Stejně jako se i dnes najdou lidé zpochybňující kulatost rodné planety, u nichž fotografie z vesmíru vzbuzují jenom trpké úšklebky, tak se může objevit i hlas, který zpochybňuje těsnou příbuznost mezi šimpanzi a lidmi. Právě to se nedávno stalo a díky nadhledu časopisu Journal of Biogeography spatřila světlo světa heretická publikace autorské dvojice Jeffrey Schwartz z University of Pittsburgh a John Grehan z newyorského Buffalo Museum of Science.
Schwartz s Grehanem si neberou servítky a odmítají veškerá molekulární data jako nevěrohodná. Tradiční systematika podle nich zcela jasně ukazuje na orangutany jako naše nejbližší příbuzné. V jejich scénáři evoluce Homo sapiens hrají klíčovou roli orangutanoidní opičáci, kteří podle nich před 13 miliony let obývali přímořské končiny od jižní Afriky, přes jižní Evropu, střední Asii, až do jihovýchodní Asie.
Když zmizely evropské a středoasijské populace, tak se z izolovaných afrických orangutanoidů vytvořila vývojová linie vedoucí k lidem, zatímco v jihovýchodní Asii vznikli dnešní orangutani. Podle jejich představy se také šimpanzi a gorily oddělili od lidské, nebo vlastně lidsko-orangutaní linie ještě mnohem dřív a našimi nejbližšími příbuznými by tedy měli být oranžoví chlupáči orangutani. Spojovat by nás s nimi měly znaky jako silná zubní sklovina, dlouhé chlupy, vousy, skrytá ovulace, sklon k soukromému sexu čelem k sobě nebo schopnost stavět si přístřeší.
Okurková sezóna je na dohled a tak to vzbudilo skoro až nezasloužený poprask. Redakce dotyčného časopisu cítí potřebu hájit se a odkazuje se na kolbiště vědeckých hypotéz, kterému svým počinem dali prostor. Někteří oslovení odborníci odmítli článek komentovat, aby mu tím neposkytli důvěryhodnost. Vzduchem létaly i obavy z kreacionistů, kteří nikdy nespí a mohli by, nedej bože, zneužít kontroverzní práci ke svým nekalým rejdům.
.jpg){kind=link}
Argumentace autorů kontroverzního textu se točí kolem údajné nemožnosti rozlišit primitivní a odvozené znaky u molekulárních znaků a to na rozdíl od jimi vybraných znaků morfologických, kterým věří. To je samozřejmě minimálně hodně odvážná věc, stejně jako jimi použitá metoda biogeografické analýzy. Minimálně podivný je taky podle oslovených odborníků jejich výběr druhů do fylogenetické analýzy, který záhadně opomíjí některé významné taxony.
Čtenář jejich článku je nejspíš na rozpacích, jestli to celé náhodou není solidně vypracovaný vtip nebo jestli autoři nejsou geniální mladíci, kteří se rozhodli překvapivým úderem smést zahnízděné představy o lidské evoluci. Obojí by přitom bylo vítaným zpestřením blížícího se evolučního léta.
Jenže, asi je to daleko prostší. Schwartz je ve skutečnosti letitý propagátor hypotézy „druhého“ orangutana, tedy toho, že jsme bratranci nikoliv šimpanzů, ale orangutanů. Podle všeho se tedy jedná o další exemplář morfologicky založeného vědce ze starého školy, který se drží zuby nehty své oblíbené hypotézy. To by neměla být laciná podpásovka argumentem ad hominem, ale věcný popis úsměvné diagnózy. Dnešní věda o lidoopech je už trochu jinde, třeba už jenom proto, že se dneska spolehlivě rozlišují dva druhy orangutanů, takže mluvit o člověku jako o „druhém“ orangutanovi je vlastně od počátku nesmysl.
Orangutani jsou sice bez debaty fajn primáti, našimi bratranci ale zřejmě i nadále zůstanou šimpanzi. Na druhou stranu, i v očividně zaujatém článku někteří komentátoři nacházejí zajímavé detaily, které mohou inspirovat další výzkum. Každý, kdo ovládá nepříliš komplikovanou vědeckou angličtinu, to může posoudit sám, volně přístupný editorial se stanoviskem redakce Journal of Biogeography je tady (https://www.blackwellpublishing.com/pdf/jbi_2172.pdf) a samotný článek zase tady (https://www.blackwellpublishing.com/pdf/jbi_2141.pdf).
Prameny:
New Scientist 17.6.2009.