Lidé ničí životní prostředí globálně. Prakticky neexistuje ekosystém, který by byl ušetřen nepříznivých vlivů lidské aktivity. Obecně se má za to, že potrvá staletí, než se podaří napáchané škody zahladit a v řadě případů není náprava vůbec možná. Většina lidí je proto přesvědčena, že necháváme příštím generacím přírodu nenávratně poškozenou. Podle Jonesové a Schmitze stačí jeden lidský život na to, aby se i silně poničené ekosystémy opět obnovily.
Oba vědci nepopírají závažnost škod napáchaných na životním prostředí.
„Škody na ekosystémech jsou opravdu velké,“ říká Oswald Schmitz. „Z naší studie ale vyplývá, že když se společnost rozhodne pro trvale udržitelný způsob života, ekosystémy se obnoví. Není to tedy tak beznadějné.“
Schmitz analyzoval spolu se svou studentkou Jonesovou výsledky asi 240 projektů, jež si během uplynulého století vytyčily za úkol sledovat obnovu narušené přírody. Ve studii bylo zastoupeno sedm základních ekosystémů včetně moře, lesa, souše a sladkovodních a brakických vod. Z ničivých vlivů bylo v hodnocených projektech zastoupeno např. zemědělství, těžba dřeva, průnik cizorodých organismů, důlní činnost, úniky ropy, nadměrný rybolov nebo vliv elektráren. Vědci sledovali i následky přírodních katastrof, např. hurikánů. Hodnotili původní stav ekosystému, míru jeho poničení lidskou činností a obnovu poté, co ničivé vlivy ustaly. Ohled brali na to, jak se mění celkové funkce ekosystému a co se děje s jeho faunou a flórou.
Celkem 83 projektů skončilo konstatováním, že se poničené ekosystémy obnovily. V 90 případech byla obnova aspoň částečná. U 67 projektů jejich autoři došli k závěru, že obnova poničeného ekosystému neproběhla. Jonesová a Schmitz však zjistili, že více než polovina těchto údajně neúspěšných projektů neběžela dost dlouho, aby bylo možné učinit definitivní závěry o jejich konečném výsledku.
Rychlost obnovy ekosystému nezávisí ani tak na míře poškození, jako na jeho typu. Například mořské ekosystémy se obnovují poměrně rychle, protože se organismům pronikajícím z okolí na poničené lokality nestaví nic do cesty. Naopak, k nejpomaleji se obnovujícím ekosystémům patří vykácené lesy. Zatímco největší škody na poničeném mořském dnu mizí už do deseti roků, obnova poničeného lesa trvá v průměru 42 let. Poměrně rychlá je obnova ekosystémů poškozených průnikem cizích druhů, únikem ropy, důlní činností nebo lovem živočichů z mořského dna. V průměru nezabere více než 5 let. Ještě rychleji se příroda vzpamatovává ze škod napáchaných hurikány a dalšími přírodními pohromami. Nejkomplikovanější je náprava škod vyvolaných kombinací více ničivých faktorů. V průměru trvá 56 let.
Rychlost obnovy poškozené přírody by měla podle Schmitze a Jonesové lidstvo povzbudit ve snahách nejen o ochranu stávající přírody, ale také o obnovu narušených ekosystémů. Pokud se k tomu rozhodneme a vynaložíme potřebné prostředky a úsilí, uvidíme výsledky svého snažení mnohem dříve než za staletí či tisíciletí. Podstatné zlepšení ve stavu i těch nejhůře poškozených ekosystémů bude patrné během jediného lidského života a v řadě případů během několika let.