„Prakticky na každém archeologickém nalezišti najdeme kousky staré keramiky, ale zatím jsme postrádali vhodnou techniku pro určení jejího stáří,“ řekl v rozhovoru pro BBC jeden z autorů rehydroxylační datovací techniky Chris Hall z Edinburgh University.
Tým vedený Moirou Wilsonovou z Manchester University zjistil, že keramika i cihly začínají ihned po vypálení reagovat se vzdušnou vlhkostí. Hmotnost zdiva i keramiky tak pomalu ale jistě narůstá. Pro potřeby rehydroxylačního datování vědci odeberou malý vzorek materiálu a zahřejí jej v peci zhruba na 500°C. Tím je z keramiky či cihly odstraněna voda, která se na její materiál v průběhu věků navázala. Poté vědci umístí vzorek na velice citlivé váhy a sledují tempo, jakým keramika opět „přibývá na váze“. Z naměřených údajů se dá spočítat, jak dlouho vzorek reagoval se vzdušnou vlhkostí.
Datování, jehož principy byly publikovány ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society A, je překvapivě přesné. Například u cihel z římského období, jejichž stáří vědci odhadovali přibližně na dvě tisíciletí, určil tým Moiry Wilsonové stáří na 2001 roků. U cihly ze stavby, jejíž stáří odhadovali historici na 708 až 758 roků, se prokázalo stáří 748 let. U staveb ze 17. století zbudovaných v Greenwichi anglickým králem Karlem II., dokázali vědci rehydroxylačním datováním odlišit původní části stavby z let 1664 až 1669 od částí zrekonstruovaných o třicet let později.
Do úzkých se dostal tým Moiry Wilsonové jen jednou. To když se vědci pokusili datovat středověké zdivo z Canterbury a vyšlo jim, že budova byla vystavěna z cihel vypálených před pouhými 66 roky. Opakovaná měření tento údaj potvrdila. Kde se stala chyba? Až dodatečně si vědci uvědomili, že během druhé světové války bylo Canterbury cílem 135 německých náletů. Ten nejničivější zažilo město 1. června roku 1942. Při něm byla řada budov zasažena zápalnými bombami a ve městě vypukla řada velkých požárů. Žár plamenů znovu vypálil zdivo a materiál se při datování choval, jako kdyby byly cihly vyrobeny za druhé světové války.
Vědci nyní zjišťují, jestli bude možné stejný postup využít i pro datování kameniny a porcelánu. Zatím bylo provedeno datování cihel a keramiky starých nejvýše 2000 let. Moira Wilsonová a její spolupracovníci jsou však přesvědčeni, že rehydroxylační datování najde využití při určování stáří předmětů vyrobených v posledních deseti tisíciletích. V současnosti využívají vědci k datování keramiky náročnou techniku termoluminiscence, která určuje stáří podle množství přírodní radiace zachycené materiálem. Rehydroxylační technika je výrazně jednodušší a v neposlední řadě i lacinější.