Přestože hlavním pramenem poznání o vzhledu dávných organismů jsou jejich kostry či otisky tělních schránek, pro pochopení způsobu života vyhynulých živočichů jsou často ještě lepší pomůckou jejich fosilní stopy (zde myšleno zejména otisky chodidel). Zkamenělými otisky končetin neptačích dinosaurů i jiných vyhynulých organismů se zabývá paleoichnologie. Bez poznatků tohoto vědního (pod)oboru bychom neměli k dispozici potřebné údaje k rekonstrukci stylu chůze, celkového držení těla nebo třeba rychlosti pohybu již dávno nežijících tvorů. Dnes známe poměrně značné množství takových fosilních stop z mnoha míst světa, mnohdy se přitom nachází i ve velkém počtu.
Mrtvý živočich po sobě může zanechat kompletní kostru, mnohem pravděpodobnější však je, že zbude jen několik izolovaných fragmentů kostí nebo dokonce vůbec nic. O drtivou většinu pozůstatků se postarají dekompozitoři a draví či mrchožraví živočichové. Je také logickým faktem, že každý tvor po své smrti zanechá pouze jednu kostru či její skrovnější části. Naproti tomu stop za sebou zanechá na tisíce až miliony. Pochopitelně je to z valné většiny v prostředích, kde se tyto stopy bohužel nedochovají až do současnosti. Když už však k takovému výjimečnému okamžiku dojde, máme dnes k dispozici unikátní "filmový výsek" ze světa starého desítky či stovky milionů let. Na rozdíl od statických fosilních koster jsou stopy přímým dokladem po někdejší dynamické akci, doslova přenesené v čase.
Paleoichnologie má za sebou poměrně dlouhou historii. Není třeba dodávat, že stopy po činnosti vyhynulých organismů objevovali lidé již ve starověku, stejně jako v případě dalších pozůstatků je však obvykle interpretovali na mytologické bázi. Ještě počátkem 19. století, kdy se geologie a paleontologie jako její součást ustavovaly, byly objevovány velké stopy, se kterými si nikdo nevěděl rady. Například již roku 1802 objevil chlapec jménem Pliny Moody na východě USA 31 centimetrů dlouhé tříprsté stopy teropodního dinosaura, které byly místními duchovními ihned prohlášeny za "stopy Noemova havrana". O 35 let později příliš nepokročil ani geolog Edward Hitchcock, který stopy považoval za pozůstatky jakéhosi "obřího ptáka". Na jeho obranu lze nicméně uvést, že v té době ještě ani neexistoval termín "Dinosauria" (konkrétně ještě 5 let). Ostatně ani dnes není jisté, kterému rodu teropoda tyto stopy náležely.
Paleoichnologové dnes opatřují významné nálezy fosilních stop vlastními odbornými názvy, jde o tzv. ichnospécie. Díky tomu může být každý takový objev katalogizován a studován bez nutnosti přiřazení stopy k jejímu původci (známému z kosterních fosílií). Častou koncovkou těchto názvů je -opus či nějaká odvozenina tohoto tvaru. Tak například Anomoepus je zřejmě stopou jakéhosi malého ornitopoda, Tetrasauropus byla nejspíš stopa vytvořená prosauropodem a Brontopodus či Breviparopus byly bezpochyby obří sauropodi, jejichž nohy se otiskly v měkkém podkladě (u druhého zmiňovaného měří stopa kolem 115 cm na délku). Také největší známá stopa dravého dinosaura o délce 86, ale možná i 100 cm má podobnou koncovku – Tyrannosauripus. Přiřazena jsou pochopitelně také druhová jména, např. Breviparopus taghbaloutensis, Tyrannosauripus pillmorei apod.). Bohužel jen málokdy je možné příslušnou stopu s jistotou zařadit taxonomicky přesněji než řekněme na úrovni podřádu či nadčeledi.
Když objevíme celou sérii stop, máme před sebou nádherný doklad o ekologii, etologii a nepřímo i fyziologii dávných tvorů. Zjistíme, zda se pohyboval sám nebo ve skupině, zda v případné skupině byla mláďata, jak rychle se členové stáda pohybovali a jaké bylo obecné uspořádání skupiny. V některých případech jsou objeveny lokality s desítkami či stovkami fosilních stop, kterým se v anglicky mluvících zemích přezdívá "megatracksite". Často se v takových případech nachází stopy mnoha různých druhů dinosaurů rozličných tělesných typů. Zajímavé jsou také údaje o velikosti největších stop – v Číně byly objeveny otisky nohou obřích sauropodů o délce až 1,5 metru, v Austrálii údajně ještě o 2 decimetry delší! Také stopy středně velkých až velkých sauropodů, jako byl Apatosaurus, mohou snadno sloužit v létě jako vana pro děti. Zde je však na místě opatrnost – mnohé stopy se navíc dochovají poněkud menší, než byly v době svého vytvoření. To je dáno faktem, že živočich při došlápnutí nevytvořil jen vlastní otisk v měkkém podkladě, nýbrž také ve vrstvě přímo pod ním. Když pak byla tato horní vrstva erodována, dochoval se často jen druhotný otisk z podloží, který již celkovou velikost a tvar příliš věrně nedodržoval. Jediným spolehlivým vodítkem je zde detailní textura stopy, která může odhalit například také otisky kůže.
Jedním z nejúžasnějších objevů v dějinách paleontologie byla bezpochyby série stop velkých sauropodů, "doprovázených" rovněž mohutným dravým teropodem. Podle některých interpretací je zde dokonce patrná lovecká scéna – změna směru dravce, který v jednu "chvíli" poruší paralelní trasu vůči sauropodům a útočí, načež je dobře patrné přenesení váhy na odrazovou nohu. Podle jiných názorů však není tato interakce průkazná a teropod snad údajně prošel touto severoamerickou lokalitou řádově až o několik dní po své domnělé kořisti. Některé sekvence fosilních stop mohou být dlouhé desítky nebo dokonce stovky metrů, často jsou objevovány v různě nachýlených ba přímo vertikálních plochách takto vyzvednutých sedimentů. Všechny tyto objevy jsou neocenitelnou pomůckou pro pochopení ekologie dinosaurů, vždyť například až do objevu "suchozemských" stop sauropodů a hadrosaurů panovala obecná představa o jejich akvatickém (ve vodě převažujícícm) způsobu života! Podobně jsou důležitým pramenem poznání také stopy plavajících teropodů, které však nejsou obecně akceptovány vědeckou veřejností (může jít o pozůstatek zachování pouze přední části prstů, hlouběji zabořených do sedimentu, nikoliv o stopu (ne)úmyslného "odrážení" se ode dna).
Samostatnou kapitolou je bezpochyby tématika výpočtu dinosauří rychlosti (více zde). Na základě odvozeného vzorce pro výpočet rychlosti bylo zjištěno, že i v nevhodném substrátu, kterým byl zřejmě bahnitý břeh, dokázali někteří menší teropodi vyvinout rychlost kolem 38,6 km/h (více, než činí kupříkladu průměrná rychlost při lidském světovém rekordu na stovku). Zajímavé nálezy dinosauřích stop přichází i z poslední doby – ať už jde o doklad "odpočinkové pozice" teropoda z USA nebo největší dosud objevenou stopu stegosaurida (délka 55 cm) ze Španělska. Je přitom jisté, že podobných objevů bude v budoucnu nadále přibývat. Jak tedy zakončit článek o zkamenělých stopách? Snad jen prostým konstatováním, že jde o zcela neobyčejné fosílie – zatímco zkamenělá kostra je obvykle již pouze smutným dokladem mrtvého tvora, stopy jsou naopak jakousi pradávnou fotografií, odkazem jisté energie, pohybu a života v čase dávno minulém.
Prameny:
https://en.wikipedia.org/wiki/Trace_fossil (článek na wikipedii, en)
https://www.uky.edu/KGS/education/Mesozoic.htm (web Univerzity v Kentucky, nejen o fosilních stopách, en)
https://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/glossary/Ichnogenera.shtml (kratší shrnutí na webu EL, en)
https://www.amnh.org/exhibitions/dinosaurs/trackways/whowasthat.php (informace na webu AMNH, en)
Poznámky:
Přednáška: „Úžasný svět dinosaurů“ , Hradec Králové 10. června 2009 v 16.00 hod v konferenčním sále Studijní a vědecké knihovny, 5.podlaží, Hradecká ulice 1250 (vedle areálu budov Univerzity Hradec Králové), více informací zde: https://www.svkhk.cz/pojdme-si-povidat-uzasny-svet-dinosauru.html
Autogramiáda ke knize „Úžasný svět dinosaurů“ se bude konat ve čtvrtek 11. 6. v knihkupectví Kosmas na královéhradeckém Ulrichově náměstí. O den dříve se koná podobná akce také v královéhradecké budově SVK, více informací zde: https://www.svkhk.cz/soubory/pojdmesp/090610-uzasny-svet-dinosauru.pdf