Tým britských biologů vedený Beverley Gloverovou z University of Cambridge se podíval na akrobatické výkony čmeláků blíž a zjistil, že využívají k přistávacímu manévru zvláštní buňky na lístcích květů. Díky těmto buňkám se noha hmyzu přichytí k povrchu květu podobně, jako kdyby byla vybavena suchým zipem.
Vědci věděli už dlouho, že se na svrchní straně květních lístků nacházejí zvláštně tvarované buňky. Vyčnívají nad povrch jako mikroskopické kužele nebo pyramidy. Netušili však, že je hmyz využívá k přichycení a udržení v krkolomných pozicích.
Čmeláci poznají vhodný květ s kvalitní „přistávací plochou“ zrakem na dálku. Pokud jsou lístky květu rozmístěny vodorovně, nebere čmelák na kvalitu jejich povrchu ohled. Přistane na každém květu, ať je „kluzký“ nebo „nesmekavý“. Čím více je květ nakloněn, tím vybíravější je čmelák při rozhodování, na kterém květu přistane. Pokusy na umělých květech s drsným či hladkým povrchem ukázaly, že u svislých květních lístků čmelák opatrně zkouší, zda se na povrchu květu udrží. Jeho pokusy tak trochu připomínají snahu horolezce zachytit se na kluzkém ledovém svahu pomocí maček. Čmeláčí zkoušky povrchu trvají jen zlomek sekundy a vědcům se je podařilo odhalit díky speciální kameře pořizující záběry vysokou rychlostí.
Tým zoologů pod vedením Beverley Gloverové zajímalo, zda se čmeláci chovají stejně i na skutečných květech v přírodě. Pro tyto testy využili hledíky. Nabízeli čmelákům rostliny s květy vybavenými pyramidovými buňkami a zároveň i mutované rostliny, jejich květní lístky jsou zcela hladké a hmyzu neskýtají oporu. Pokud byly květy umístěny tak, že nabízely vodorovnou „přistávací plochu“, nedělali čmeláci mezi oběma typy hledíků rozdíly. Pokud však byly květy silně nakloněné, zajímali se čmeláci přednostně o květy s drsným povrchem z pyramidovitých buněk.
V přírodě má květy v pyramidovitými buňkami asi 80% všech kvetoucích rostlin. Beverley Gloverová a její spolupracovníci jsou proto přesvědčeni, že drsný povrch využívají při opylování a sání nektaru i další druhy hmyzu, jako jsou včely, motýli nebo mouchy.
Chytří čmeláci jsou zdravější
Britští vědci podrobili čmeláky „testům inteligence“. Nabízeli příslušníkům různých čmeláčích kolonií žluté umělé květy s velkou porcí cukerného roztoku a modré květy bez náhražky sladkého nektaru. Sledovali, jak rychle se čmeláci naučí vyhledávat žluté květy a vyhýbat se modrým. Jednotlivé kolonie vykazovaly v „inteligenci“ svých příslušníků poměrně velké rozdíly. Zároveň vědci testovali, jak zdatně kolonie vzdorují infekci bakteriemi. Předpokládali, že „chytré“ kolonie platí za intenzivnější komunikaci mezi svými členy rychlejším šířením chorob. Ukázal se však pravý opak. Kolonie chytrých čmeláků vzdorovaly chorobám mnohem zdatněji než společenstva čmeláků hloupých.
Náchylnost kolonií sociálního hmyzu, jako jsou včely, mravenci nebo čmeláci, k chorobám závisí nejen na odolnosti jednotlivých členů ale i na jejich chování a celkové organizaci kolonie. Na šíření infekce má velký vliv například to, jak si hmyz v hnízdě udržuje pořádek a jak rychle se zbavuje zdrojů infekce. Chytřejší čmeláci zjevně provádějí mnohem účinnější hygienická opatření.