V publikaci Pravěké dějiny Čech (Pleiner, R. a kol., 1978), o kterou se v tomto prvním dílu opíráme, se hovoří o Venetech a Slovanech. Považujme je za totožná etnika. Tento náhled se za posledních 20 až 30 let ustálil jako standard. Jak vzniklo označení Veneti? Nebo Slované? O vysvětlení se pokusila řada autorů a později se k této otázce vrátíme.
Podívejme se tedy, co o Venetech (Slovanech) vypráví publikace Pravěké dějiny Čech. Kolektiv autorů před 30ti lety ještě mezi oběma etniky rozlišoval. Dnes již víme, že šlo o jedno a totéž etnikum.
"...v době, kdy se na historickém jevišti objevili Řekové a italické kmeny, Keltové, Germáni, Ilyrové a Veneti, Thrákové a Skytové, muselo už existovat i plemeno slovanské, byť jeho jméno se v nejstarších písemných zmínkách ještě neukazuje.“ (str. 534ff)
Autoři publikace identifikují Slovany s lidem lužických popelnicových polí a dovozují, že:
“Z tohoto hlediska se jevil lužický komplex jako nejvhodnější, aby byl nejstarším Slovanům připsán. Slavinitu lužických popelnicových polí proklamoval už J.L.Pič, ale později tuto hypotézu rozvinul zejména J.Kostrzewski a jeho škola. Její zastánci usuzují, že dlouhodobá sídelní kontinuita lužického okruhu ... nepřerušená ani v průběhu doby laténské a v době římské, je nejlepší zárukou jeho slovanskosti.” A pokračují, že bez důkladných rozborů není možné nahradit jednu teorii druhou. Poukazují přitom na mohylovou kulturu, která se šířila ze středního Dunaje všemi směry. “Všude na mohylových základech se později vytvořily důležité okruhy popelnicových polí. .... V etnické interpretaci těchto jevů, archeologicky dnes dobře postižitelných, je možné obrátit znovu zřetel k Venetům.”
Autoři pak diskutují a citují řadu vědců stejného názoru, totiž slavinitě Venetů. Kromě současnosti s ostatními plemeny při osídlování Evropy se diskutuje i možnost osídlení Evropy převážně Venety před ostatními plemeny. Viz následující citát:
“Je i jiná možnost. Jméno Venetů, objevující se na severu střední Evropy a v Evropě jižní, nechybí totiž ani v Galii, totiž na jižním pobřeží Bretaně, kde ho zaznamenal Caesar a po něm řada autorů. Někteří jazykovědci soudí, že byli rovněž odštěpkem onoho pravenetského celku. Jméno Venetů rozstřiknuté po značné části Evropy zavdalo podnět k hypotéze o troskách kdysi velkého plemene, které se rozpadlo a jehož jednotlivé části se rozešly. Kdyby tomu tak bylo, musel by tento jazykový živel zanechat např. četné místní názvy, které by pak nebyly ilyrské, jak se domníval Pokorný, ale starší. Patřily by k jazykové vrstvě patrně méně rozrůzněné, ale s prvky jednotlivých pozdějších jazykových skupin. Tato myšlenky je blízká té, jež připouští, že jako Veneti se původně označovala silná větev mezi západními Indoevropany vůbec. Promítnutí tohoto náhledu do procesu vzniku a pozdějšího rozčleňování mohylových kultur by připravilo nesmírně zajímavou látku k úvaze.
Řadu středoevropských zeměpisných názvů, dříve považovaných za ilyrské, by bylo možno připsat na vrub jazykové skupině venetské či italickým jazykům blízké. Snad to byli Protoveneti v užším smyslu, jako již vykrystalizovaná indoevropská skupina s centrem někde ve středním Podunají. Místní jména, o kterých se diskutovalo, mohla být zanesena do střední Evropy spolu s proudem těchto Venetů směřujících na sever. Názvy je možno rozdělit do několika skupin.“
Za prvé:
„Především to jsou místní jména, která už zanikla takřka před dvěma tisíciletími. Ve 2.stol.n.l. je však zapsal alexandrijský geograf Klaudius Ptolemaios. Počítají se mezi ně názvy osad jako Nomisterion, Strevinta, Setovia, Leukaristos aj. Jejich lokalizace je nejistá, ale určitě lze počítat s tím, že tyto osady ležely na sever od Dunaje někde na Moravě, na Slovensku, ve Slezsku a Polsku, ba i v Čechách. Jako obdoby z jižní, ilyrské oblasti se uvádějí např. Numistro v Lukanii, Setovia v Dalmacii apod.“
Za druhé
„Také jména končící na -ona, se považují za venetská nebo ilyrská (Arrabona, Vindobona) a stejně i významná římská provinciální města jako Carnuntum a Aquincum, z nichž poslední se má za venetské. Mimo to se hledají paralely k polskému názvu místa Šrem na Wartě (původně Sermos), v horní Italii (Sermione) a v dnešní Jugoslavii (Sermium). Stejný osud měla jména některých kmenů jako Korkontoi, Bateinoi, Naristi-Varisti, z nichž některé by podle Ptolemaiovy mapy mohly být poblíž Čech.
Za třetí
Třetí skupinou jsou orografické a hydrografické názvy, které se mohou někdy udržovat po tisíciletí. Mnohé z nich byly předmětem diskusí, ale některé se dosud považují za ilyrské (venetské). Patří k nim jména řek jako Morava, Opava, Úpa, Metuje, trojí Nisa, Kysuca, Hron, jména pohoří jako Karpaty a Beskydy. V Polsku řeky Vidua-Odra, polska Drawa, Druentia-Drweca, Noteč apod. Zeměpisné rozmístění jmen, o nichž se stále uvažuje jako o ilyrských-venetských, se překvapivě shoduje s rozložením kultur okruhu lužických popelnicových polí. Tato okolnost patrně není náhodná a nemůže být přehlížena.“
Tento názor není ojedinělý a od roku 1978, kdy publikace Akademie věd vyšla, výzkum postoupil. Oprávněně se ptáte jak to, že v kronikách není žádná zmínka o tak silném a pro vývoj civilizace významném etniku?
V předhistorické době se Slované, od nepaměti zemědělci, dostali pod silné tlaky tlup, které se živily lovem, kterým se postupně podařilo venetské (slovanské) etnikum zotročit. Celá tisíciletí pak platilo co Venet (Slovan), to otrok a jiných otroků kromě Slovanů zřejmě v celé předhistorické době nebylo. Tím by se dalo vysvětlit, proč toto zotročené etnikum, ač všude tvořilo většinu obyvatelstva nebo jeho podstatnou složku, z celých dějin úplně vypadlo.
Zdroje: Pleiner, R. a kol.: Pravěké dějiny Čech, Academia, Praha, 1978, str. 534ff)
Ancient European history