Za jasných nocí, v místech bez umělého osvětlení, je zhola nemožné přehlédnout stříbrný pás přes celou oblohu od obzoru k obzoru. Je to naše galaxie Mléčná dráha, poměrně velká spirální galaxie s příčkou (barred spiral galaxy) a s hodně rozvinutými rameny, tedy podle astronomů typ SBc. Její průměr činí zhruba 100 tisíc světelných let a obsahuje 200 až 400 miliard hvězd. Ve středu Mléčné dráhy sídlí ohromující příšera, supermasivní černá díra, která se projevuje jako hlučný rádiový zdroj Sagittarius A v souhvězdí Střelce.
Mléčná dráha není na poměry v blízkém vesmíru nic výjimečného, hodně podobné tvarem i velikostí jsou například galaxie M61 v souhvězdí Panny nebo galaxie M83 přezdívaná Jižní větrník v souhvězdí Hydry. V okolním vesmíru se ale mezi galaxiemi najdou mnohem podivnější záležitosti.
Mezi takovými vesmírnými zjevy se rozhodně neztratí ultrahusté trpasličí galaxie (UCD, Ultra Compact Dwarf galaxies), které pozemští astronomové objevili v roce 1999. V lidském měřítku jsou pochopitelně stále ještě velice úctyhodné, ale jejich průměr kolem 60 světelných let, je ve skutečnosti méně než pouhá tisícina průměru naší vlastní Mléčné dráhy.
Podle dosavadní teorie jsou tyhle ultrahusté trpasličí galaxie výsledkem srážek normálních galaxií před miliardami let. Kladou však astronomům i další otázky – jsou podle všeho hmotnější, než by odpovídalo pozorovanému světlu z jejich hvězd. V podobné situaci je teď vlastně celý vesmír, přičemž momentálně nejpopulárnějším vysvětlením chybějících hvězd je exotická a stále záhadná temná hmota. Pro ultrahusté trpasličí galaxie je ale bohužel vysvětlení s temnou hmotou k ničemu, protože jsou příliš malé.
Pavel Kroupa z University of Bonn a jeho spolupracovníci nedávno navrhli ještě další možnost, skoro tak šílenou, jako je temná hmota sama. Podle nich byly ultrahusté trpasličí galaxie v minulosti opravdu extrémně husté a v jednom krychlovém světelném roku obsahovaly snad až milión hvězd. To je opravdu dost dramatický rozdíl, zejména v porovnání s okolím našeho Slunce, kde je ve stejně velkém prostoru s bídou tak jedna hvězda. Hvězdy by v nich tehdy byly tak blízko, že by se mohly spojovat do obrovských hvězd, které by rychle strávily veškerý vodík a svůj krátký život by zakončovaly zběsilými výbuchy supernov.
Pokud by to tak tehdy bylo, tak by se ultrahusté trpasličí galaxie postupně plnily smetím po supernovách, čili neutronovými hvězdami a černými děrami. Takové smetí z dávné minulosti vesmíru je sice docela hmotné, zároveň je ale pro naše teleskopy prakticky neviditelné. Každopádně lze souhlasit s autory, že je věčná škoda nežít v takové husté galaxii. Pomineme-li ohňostroj supernov, tak každá noc na planetě v ultrahusté galaxii by byla oslnivější, než slunečný den na Zemi.
Profesor Pavel Kroupa (nar. 1963), nyní na astronomické observatoři University Bonn. Rodák z Jindřichova Hradce. Jeho rodina v roce 1968 emigrovala do Západního Německa, později se odstěhovali do Jihoafrické Republiky, pak do Austrálie. Odtud již Pavel sám odešel do Británie (Cambridge) a nyní je opět v Německu, kde po Heidelbergu a Kielu zakotvil v Bonnu. Z fotografií na jeho stránce je vidět, jak se jeho pracovní skupina z roku na rok rozrůstá.
Zdroje: ScienceDaily, Wikipedia