Je docela dobře možné, že pokud jste v posledních dvaceti letech nežili v dokonalé informační izolaci, nebude vám myšlenka pták = dinosaurus zcela nepovědomá. V žádné knize o dinosaurech sice nenajdete obsáhlejší kapitolu věnovanou recentnímu ptactvu (taková kniha by musela být z 19/20 svého obsahu věnována právě příslušníkům skupiny Aves), nicméně žádná moderní kniha nemůže zapřít jeden dlouhodobě uznávaný fakt. Současní ptáci jsou fakticky malými opeřenými formami dinosaurů.

 

K lepšímu pochopení této skutečnosti si však musíme poněkud blíže definovat pojem "dinosaurus". Dinosaurus není jen "pravěký živočich". Není ani "šupinatým tvorem z druhohorního období". Konečně, dinosaurus není ani "suchozemský druhohorní plaz, jehož nohy byly napřímeny pod tělem".

Současný vědec považuje za dinosaura každého živočicha, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura, tedy dvou prvních popsaných neptačích dinosaurů. Není přitom podstatná velikost, tvar těla nebo stáří daného jedince – důležitá je pouze vývojová příbuznost. A nyní to hlavní – ptáci jsou bezpochyby potomky posledního společného předka iguanodona a megalosaura!

 

Označování každého vrabce, slepice nebo pštrosa za současného dinosaura tedy není předmětem pouhé "módy" posledních let – jde o vědecky podložený fakt. Plazopánví teropodní dinosauři nevymřeli a v počtu až 9800 druhů (dvojnásobek druhové rozmanitosti současných savců) existují dodnes. Tento fakt nám ovšem poněkud ztěžuje například vytváření rekordních tabulek skupiny Dinosauria. Nejmenším dinosaurem by v tom případě nebyl Epidendrosaurus, nýbrž dvougramový kolibřík kalypta menší (Mellisuga helenae). Nejinteligentnějším dinosaurem by nebyl žádný dromeosaurid či troodontid, nýbrž některý příslušník čeledi Corvidae. Nejrychlejším běžcem by nemuseli být "pštrosí dinosauři" ornitomimové, ale samotný pštros dvouprstý (Struthio camelus) s maximální rychlostí přes 72 km/h. Ještě mnohem rychlejší je pak dravec sokol stěhovavý (Falco peregrinus), který při střemhlavém letu překonává i závratných 330 km/h. Nejlepší je v tomto smyslu odpověď na otázku proč dinosauři vymřeli. To se totiž za posledních 235 milionů let vůbec nestalo.

Toto patrně nejsou odpovědi, které byste chtěli slyšet nebo dokonce číst v knize o dinosaurech. Jsou to však jediné správné odpovědi, uvážíme-li, že příslušnost k jakékoliv taxonomické skupině je založena především na tom, jaké má daný taxon předky. A v případě ptáků je tento hrdý původ nepochybný (byť to nemusí být vždy zřejmé na první pohled). Musíme si však uvědomit, že ptáci jsou jen jednou velmi specializovanou skupinou dinosaurů, takže usuzovat o všech kdysi existujících dinosaurech pouze na základě mentálního obrazu jejich fyziognomie by bylo krajně zavádějící.

 

Současní ptáci náleží do skupiny zvané obecně Aves, což je přímé znění latinského slova pro "ptáky". V současnosti známe již velké množství kenozoických a v menším množství také křídových příslušníků této skupiny. Zároveň však známe vymřelé primitivnější příslušníky ptačí linie z křídy a jeden nebo snad dva taxony také ze svrchní jury, kde leží kolébka této skupiny úspěšných obratlovců. V roce 1986 stanovil paleontolog Jacques Gauthier název Avialae ("ptačí křídla") pro skupinu, zahrnující jak vlastní moderní ptáky, tak i jejich primitivnější příbuzné. Mezi avialany patří jak příslušníci Aves, tak i svrchnojurská legenda Archaeopteryx, spodnokřídový Confuciusornis (a nejspíš také Anchiornis), různé druhy vývojové skupiny Enantiornithes a také někteří "mořští" ptáci z období svrchní křídy.

 

Takže, co vlastně dělá ptáka ptákem? Jak vůbec poznáme, že zkoumaný či jen pozorovaný živočich je skutečným příslušníkem ptačí říše? Schopnost letu můžeme v tomto případě vyloučit jako rozpoznávací znak hned – létají přece také netopýři, různé vývojové linie hmyzu, ve druhohorách létali také ptakoještěři a možná i někteří deinonychosauři (draví neptačí dinosauři). Nejde tedy v žádném případě o exkluzivní schopnost ptáků. Ostatně mnozí ptáci jsou dnes (a byli i v minulosti) druhotně nelétaví.

 

Dnes jsou samozřejmě ptáci dobře rozlišitelní od ostatních obratlovců unikátní stavbou svého těla. Ptáci mají na rozdíl od všech ostatních recentních živočichů pernatý pokryv těla. Narozdíl od většiny ostatních mají také lehký, ale pevný bezzubý zobák a celkově gracilní stavbu těla (které napomáhají četné dutiny v kostech a přítomnost vzdušných vaků). Hlavním povrchovým znakem, který odlišuje ptáky od současných plazů i savců, je však bezpochyby peří.

Kdybychom neměli k dispozici žádný fosilní záznam, mohli bychom peří považovat za ojedinělý znak společný všem ptákům. Dnes však víme, že mnozí dinosauři byli opeření (v různé míře a "kvalitě") také. Nelze nezmínit, že nedávný objev čínského heterodontosaurida rodu Tianyulong posunul plošnou šíři výskytu pernatých struktur od společného předka jedné linie teropodů až možná ke společnému předkovi všech ptakopánvých a plazopánvých dinosaurů, tedy hodně hluboko do středního triasu!

 

Peří tedy mohlo být sdíleným odvozeným znakem dokonce všech dinosaurů, druhohorních i kenozoických. Ani tento znak tedy ptáky neodděluje a přesně nedefinuje. Podobná je také situace se vzdušnými vaky a dutinami v kostech – také ty nacházíme u četných vývojových linií přinejmenším plazopánvých dinosaurů (ze kterých se paradoxně ptáci vyvinuli, patří sem totiž i draví dinosauři – teropodi). V současnosti jsou nejbližšími vývojovými příbuznými ptáků krokodýli, které bychom při vší fantazii pravděpodobně vzájemně nezaměnili. V období spodní křídy by nám však v ekosystémech tehdejší Číny činilo problémy rozlišit od sebe opeřené dinosaury a primitivní formy ptáků. Většina velkých forem suchozemských obratlovců byla tehdy totiž opeřená. Zajímavým způsobem to ilustruje problémy s odlišením dinosaurů a ptáků (jak už však víme, takové počínání nemá ani formální logiku).

 

Mezi charakteristiky současných ptáků tak musí patřit celý komplex znaků (systém vzdušných vaků, pomáhající v intenzivní respiraci a regulaci tělesné teploty a dehydratace, distribuce dutých a "voštinových" kostí, relativně velký mozek a bezzubý zobák, přítomnost kosti sáňkové a obvykle také mohutné hrudní kosti, dlouhé kosti přední končetiny formující křídlo, poloměsíčitá karpální kost, pevně srostlé kosti na mnoha místech skeletu, chůze po zadních končetinách, zkrácená část kaudální páteře (a srůst obratlů v pygostyl), absence drápů na předních končetinách (s výjimkou juvenilních jedinců hoacinů) atd. Díky těmto mnoha znakům, sdíleným i s některými skupinami dravých dinosaurů, můžeme lépe stanovit míru příbuzenství mezi příslušníky Aves a jiných skupin teropodů.

 

Ptáci jsou nepochybně maniraptoři, celurosauři, tetanury, teropodi a tedy vývojově pokročilí plazopánví dinosauři. Může se nám to tedy líbit nebo nemusí, ale obyčejná slepice (nebo vznešeněji kur domácí, Gallus gallus) je s děsivým tyrannosaurem příbuzná blíže, než třeba severoamerický aligátor. Na druhou stranu však nelze než obdivovat vývojovou adaptabilitu a evoluční úspěšnost dinosaurů – vždyť obývají tuto planetu stokrát déle než náš vlastní rod Homo!

 

Stránky autora: Dinosauria

Prameny:

https://www.ucmp.berkeley.edu/diapsids/avians.html (en)

https://en.wikipedia.org/wiki/Origin_of_birds (en)

https://www.enchantedlearning.com/subjects/dinosaurs/Dinobirds.html (en)