Letošní zima přinesla kromě sněhu a mrazu i pozoruhodné dílo Nigela Lawsona „Vraťme se k rozumu“, s podtitulem „O globálním oteplování střízlivě a bez emocí.“ Český překlad Petra Holčáka vychází sympaticky brzo po loňském originálu a českému čtenáři se tak dostává konzistentně sepsaný pohled zkušeného britského toryho, spoluautora slavné zprávy ekonomické komise Sněmovny lordů „The Economics of Climate Change“ z roku 2005, na současné panoptikum klimatu. Knihu z nakladatelství Dokořán vydanou s elegantním kyselým jablečným designem v českém vydání doprovází předmluva Václava Klause.
Asi největší Lawsonovou slabinou je samotný název. Česká verze vyzní ještě o dost hůř, než anglický název „An Appeal to Reason. A Cool Look at Global Warning“, s jeho vcelku nevinným, ale aspoň nějakým dvojsmyslem. Výzvy k rozumu a střízlivosti bez emocí bývají často zneužívány a některé čtenáře takový slogan spolehlivě odradí. Přitom je to škoda, Lawson píše docela odvážně a čtivě a nemá zapotřebí školometské výzvy ke klidu na práci. Lawson i Dokořán si přitom mohli dovolit větší odvaz a knize by to rozhodně neuškodilo. Stejně tak by vůbec nebylo špatné jinak vcelku hutný a sympaticky krátký text prošpikovat nějakými sarkastickými ilustracemi.
Kredit: Daily Mail
Knížka sama už kupodivu stačila za svoji kratičkou dobu existence vstoupit do mytologie bobtnající kolem fenoménu globálního oteplování. Lord Lawson, britský konzervativní novinář a politik zastávající v osmdesátých letech ministerské posty, autor několika knih a také otec populární kuchařinky Nigelly ze slavného pořadu Vaříme s Nigellou, se totiž čelně srazil s děsivým oteplovacím světonázorem.
Až doposud nacházel v Británii nakladatele pro své knihy podle vlastních slov vždy až dětinsky snadno. S „Pohodovým pohledem na globální oteplování“ to ale bylo úplně jinak. Navzdory propagaci známým literárním agentem ji postupně odmítla všechna oslovená britská nakladatelství, kterých nebylo zrovna málo. V jednom zamítavém dopise stálo: „Mám obavy, že tato přesvědčivě vyargumentovaná kniha odporuje převládajícímu mínění tak dalece, že jen velmi těžko nalezne dostatečně široký trh.“ Co jiného by ale mělo být lepším doporučením pro člověka, který je ochotný číst i jiné věci, než bibli a Ztichlé jaro od Rachel Carsonové? Nežádoucí knihu nakonec vydal newyorský Overlook Press.
Asi nic neilustruje dusivou atmosféru netolerantního oteplování tak pěkně, jako neustále se opakující silácká prohlášení, že již žádný vědec nezpochybňuje uvaření planety. Jsou stále agresivnější a je tragikomické, jak se po každém z nich ozve víc a víc uražených učenců, kteří toho již mají plné zuby. Nepřekvapí, že si v takové atmosféře Lawson dává tu práci a očividně znechucen deklaruje, že ho opravdu neplatí žádná průmyslová lobby.
Lawson v úvodu hlasitě přiznává, že není vědec. Zároveň má ale čirou pravdu, když pokračuje, že ani většina těch, kteří se tak sebejistě vyjadřují ke klimatu, nejsou vědci, natož přírodovědci. Vtip je v tom, že se ve skutečnosti Lawson čte příjemněji, než řada populárních děl slovutných odborníků, aniž by to bylo na úkor odborné úrovně. Stačí jen nahlédnout do Poznámek a Bibliografie, kde se to vedle citací z médií hemží i vědeckými publikacemi z nejrůznějších prestižních časopisů.
Kredit: Kevin KAL Kallaugher
Knížka vznikla původně jako Lawsonova přednáška, kterou pronesl v Londýně v listopadu 2006. Autor se nejprve věnuje vědeckému poznání oteplování, vývoji klimatu v minulosti a otázce „vyřešení“ otázky globálního oteplování. V dalších kapitolách se zabývá vyhlídkami na příštích sto let, hodnotí klimatickou ohroženost planety a možné apokalyptické scénáře. Velkou pozornost věnuje chronicky přehlížené schopnosti lidstva adaptovat se na budoucí změny a tomu, jak se naše tisíciletími prověřená odolnost projeví v dopadech budoucích změn. V páté, šesté a sedmé kapitole komentuje možnost celosvětové dohody ve věci klimatu a také všemožné důsledky, které by z takové dohody vyplývaly. V celé knize se vymezuje především vůči takzvané Sternově zprávě, a to nejen proto, že byla sepsána pro britskou vládu.
Pro oteplenou dobu je typické, že si papežská stolice IPCC dala tu práci a ústy svých strážců morálky Lawsonovu knihu odsoudila. Jedna z těchto kritik se objevila v říjnu loňského roku ve známém britském deníku The Daily Telegraph. Zelený novinář Charles Clover ve svém článku začíná argumentem ad hominem jako vyšitým, že Lawson není vědec. Je to spíš k smíchu nebo k pláči?
„Vraťme se k rozumu“ přitom není agresivní útočný pamflet, který by maloval svět v černobílých barvách, pomlouval oponenty a prohlašoval se za zjevení jediné svaté pravdy klimatické. Lawson až nebývale váží různé pohledy na celou záležitost, na relevantních místech připouští značnou míru nejistoty a odpovědně argumentuje. Rozhodně ho nelze označit za „popírače“ oteplování, ani ho obvinit z jednostranného pohledu, kterým by zastíral problematická místa klimatického jarmarku.
Pokud by čtenář neměl čas nebo odvahu číst knihu celou, postačí se prokousat závěrečným shrnutím o pohodlném náboženství. Autor přitom neodsuzuje poslední dobou zcela zjevné náboženství ekofundamentalismu a globálního oteplování s tím, že má určitý smysl pro politiky i své ovečky, byť samotnému Lawsonovi není po chuti. Vidí ale každopádně tři velká nebezpečí, která jsou s ním spojená. Za prvé je to pěstování netolerance vůči odlišným názorům, za druhé, hrozba závažného poškozování ekonomik zemí příliš unesených vlastní klimatickou rétorikou a za třetí, v souvislosti s momentální krizí důvěry zvlášť nebezpečná záležitost, totiž zavádění zeleného protekcionismu, kdy si oteplené země pohrávají s možností obchodních sankcí vůči zemím bez klimatické horečky.
Co by Lawson s klimatem dělal? Vzhledem k přetrvávajícím otazníkům v klimatu a přirozeně nejisté budoucnosti vidí větší smysl v rozumné podpoře spontánní adaptace lidstva, než v drakonickém a velmi drahém omezování emisí, jehož reálné přínosy nejsou příliš jasné.
Lawsonův recept je docela jednoduchý, ale přitom nesrovnatelně sympatičtější, než bláznivé návody uhlíkových extrémistů: 1. financování základního výzkumu klimatu a geoinženýrství bez ideologického filtru, 2. podpora výzkumu širokého spektra zdrojů energie, 3. okamžité zrušené subvencí energie z fosilních paliv, 4. překonání iracionálního odporu k jádru, 5. podpora výzkumu a vývoje nejrůznějších technologií adaptace na jakékoliv budoucí změny, 6. univerzální daň z uhlíku, která by ovšem byla spotřební a bez zátěže daňových poplatníků, čili spojená s odpovídajícím snížením jiných daní.
Pokud se kdokoliv o horké oteplovací téma zajímá a není ideologicky uzamčen ve světě svatých pravd ať už jednoho nebo druhého pólu složitého a pestrého světa, neměl by Lawsonovu zajímavou knihu minout. Zelené kyselé jablko možná osvěží i vášnivé oteplovače, kteří pak mohou přivolávat soudný den s ještě větší chutí.
Literatura: Lawson, N. 2009. Vraťme se k rozumu. O globálním oteplování střízlivě a bez emocí. Dokořán, 192 stran
Wikipedia