Swanson sledoval aktivitu mozku myší vyděšených přítomností kočky a zjistil, že se vystrašeným zvířatům žhaví zvláštní centrum v části mozku zvané hipokampus. Poškození tohoto centra zbavilo myši strachu.
Strach se obvykle projevuje zvýšenou aktivitou v části mozku zvané amygdala. Nažhavení neuronů v amygdale však souvisí s obavami, které lze označit jako „předběžnou opatrnost“. Při pokusech v laboratoři se projeví například u myší, které vědci umístí do klícky, kde zvíře dostane opakovaně elektrický šok do tlapek. Když je myš o několik dní později strčena do stejné klece, aktivují se jí mozková centra v amygdale v očekávání nepříjemných zážitků.
Strach, který sídlí v hipokampu, je jiný. Swanson to ukázal v pokusech, při kterých nechával potkany s poškozeným centrem strachu v hipokampu vstoupit do revíru cizího samce. Obvykle se příchozí chová v teritoriu „domácího pána“ velice nenápadně a všemi možnými způsoby dává najevo svůj respekt. U potkanů s poškozeným centrem strachu nejsou žádné obavy patrné. Vstoupí sebevědomě do cizího revíru a když se domácí samec brání, pustí se s ním do rvačky. Vracejí se opakovaně do cizího revíru, i když v souboji prohráli a utrpěli pořádný výprask. Neznají strach. Jsou nepoučitelní.
Swansonovy pokusy, jejichž výsledky zveřejnil prestižní vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, dokazují, že v mozku není jediné centru strachu. Různé typy obav vznikají odlišnými mechanismy. Není jasné, jestli se lidský strach řídí stejnými zákonitostmi. Ale příslušné centrum v hipokampu mají jak opice a lidoopi, tak i lidé.
Lidé sdílejí se zvířaty celou řadu reakcí spojených se strachem. Patří k nim i vylučování poplašných látek, kterými vystrašený jedinec varuje ty, kteří hrozbu zatím nezaznamenali. Americká psycholožka Denise Chenová z Rice University v Houstonu nechala mladé dobrovolníky koukat na hororové filmy. V podpaží přitom svírali tampony, které zachycovaly jejich pot. Pak přišly ke slovu dobrovolnice, které dostaly za úkol na počítači určit výrazy tváří různých lidí. Některé tváře vyzařovaly pohodu, jiné byly neutrální a v dalších se zračil strach. Pokud dostaly dobrovolnice před plněním úkolu čichnout k tamponu, který byl prosycený potem vystrašených mužů, hodnotily neutrální výrazy tváře jako vyděšené. Podle Chenové jsme si uchovali schopnost rozeznat „pach strachu“ navzdory tomu, že většinu situací hodnotíme na základě informací získaných zrakem či sluchem. Tyto smysly mají při hodnocení nebezpečných situací omezené možnosti a evolučně bylo pro naše předky výhodné udržet si i reakce založené na čichových vjemech.ˇ